Tradičním textem Květné neděle je text o vstupu Ježíše do Jeruzaléma, o jeho cestě vstříc smrti, o které věříme, že je smrtí zástupnou, smrtí vykupující, smrtí dávající naději všem smrtelníkům. V našich sborech čteme nejen tento text, ale také již Kristův pašijový příběh v různých verzích, letos podle evangelia Matoušova, je to tedy mimořádně dlouhé čtení zahrnující tyto perikopy:
Touha po šťastném životě je všem lidem společná. V tom se nelišíme. Různé jsou jen představy o tom, co ke šťastnému životu potřebujeme, nakolik si štěstí můžeme vybojovat či vysloužit a nakolik stačí ho jen prostě vidět a přijmout. Veškeré Boží působení – od stvoření světa přes vtělení, smrt a vzkříšení Ježíše Krista až po jeho příchod ve slávě – je zaměřeno na to, abychom žili, byli šťastní, s radostí užívali dary od Boha.
Pravda se pro mě nestala přežitkem.
Snažím se být jen srozumitelnou ozvěnou světa,
kterému stále víc nerozumím. (via básník Michal Černík)
Poté, co se Ježíš v chrámu nepohodl s farizeji ohledně sporu o svou identitu, chopili se farizejové kamenů. On se však skryl v davu a odešel z chrámu.
Milé sestry a bratři, přenesme se do starověkého Izraele: je horké poledne a ke studni přichází osamocená žena. Rozhlíží se. Nechce se potkat se svými sousedy, lidmi z vesnice. Žena s divokou minulostí, poraněnou duší, možná zklamaná životem. U studny potkává člověka a zapřede s ním rozhovor. Hned je jí jasné, že to není jen tak někdo, je to prorok. Ježíš… Mesiáš.
Milé sestry a milí bratři, v 2. neděli postní se dostáváme k textu z Janova evangelia 3,1-17. K poněkud složitějšímu, ale přesto důležitému textu. Příběh, nad nímž se dnes zamýšlíme, začíná příchodem Nikodéma, který přichází za Ježíšem. Co se o něm dozvídáme?
Chléb a hry byly vždy podstatným předmětem zájmu člověka. Věděli to tu už dávní vládcové, kteří díky danému poznání dokázali ovládat i velkou část společnosti, předhazujíce jí něco málo pro žaludek i tro-chu té potěchy pro srdce.
