Historie

Modernismus je ideový proud z přelomu 19. a 20. století, který vzniká zejména uvnitř Římskokatolické církve z potřeby aktuálně reagovat na skutečnost převratně se měnící podoby světa a společnosti. Modernisté se snažili spojit tradiční křesťanské myšlení s moderní filozofií, vědou a uměním. Pojem modernismus byl nejprve použit v protestantismu, ale zasáhl i reformní židovství, především ve Spojených státech amerických. K nejvýznamnějšímu rozšíření modernismu však došlo v Římskokatolické církvi, která též prodělala tzv. modernistickou krizi. Modernismus tu souvisel s aplikací historicko-kritické metody v biblické exegezi a v dějinách dogmatu. Značný vliv na proces šíření pokrokových myšlenek v církvi měl papež Lev XIII., který sám uznával, že je třeba na novou podobu světa reagovat, což také činil skrze četné encykliky, z nichž nejvýznamnější pro budoucí formování modernismu, Rerum novarum (O nových věcech), vydal roku 1891. Odpůrci reformistů, především tzv. novotomisté, zastávali názor, že věrouka je věčný a neměnný systém, který nemůže být ovlivňován nějakou inovací, motivovanou vývojem společenských věd.

V Evropě se modernismus nejvíce rozšířil ve Francii, Anglii, Německu a v Itálii. Ve Francii se neopomenutelnou osobností tohoto hnutí stal orientalista Alfréd Loisy, který nazíral Boha ve smyslu panteistického učení. Mezi anglickými modernisty to byl v prvé řadě jezuitský mnich Georg Tyrell, u něhož nalézáme také panteistické tendence a později i příklon k mystice. K německým modernistům patřil teolog Hermann Schell. Papež Pius X. (1903–1914) reagoval na modernismus tím, že jej odsoudil jako herezi v encyklice Pascendi Dominici gregis (Pást stádo Boží) a v dekretu Lamentabili sane exitu (Však po žalostném skonu) z roku 1907. Příznivce modernismu z řad katolíků pak od roku 1910 pronásledoval s pomocí protimodernistické přísahy, kterou jim uložil v motu proprio Sacrorum antistitum.

V českých zemích navázalo na evropský katolický modernismus české katolické literární hnutí, známé jako Katolická moderna, které se postupně transformovalo do hnutí církevně-reformního. Zprvu se jednalo pouze o obnovu katolické literatury, která měla překlenout rozpor mezi tradičním katolickým myšlením a novou dobou. V našem prostředí byla nositelem reformního programu Jednota katolického duchovenstva v čele s vlasteneckým knězem a spisovatelem Jindřichem Šimonem Baarem. Jednota však byla zakázána a rozpuštěna v roce 1922.

Modernismus též ovlivnil zakladatelskou generaci kněží Církve československé husitské, prošlou katolickou seminární výchovou. Kolem kněze ThDr. Karla Farského, vůdčí osobnosti reformistů, se shromáždilo radikální křídlo kněží z Jednoty katolického duchovenstva – sdružení Ohnisko, které se následně změnilo v Klub reformních kněží. Za bezprostřední podnět, vedoucí k zahájení činnosti nové církve, je možno považovat nebývalý ohlas věřících na půlnoční mši, konanou katolickými reformními kněžími o Vánocích roku 1919, krátce po vzniku Československé republiky, v českém jazyce, tedy ne latinsky, jak bylo ještě v té době předepsáno. Klub reformních kněží, cítě se poté povolán inspirovat vytvoření samostatné nové církve, nezávislé na Církvi římskokatolické, se sešel ke svému valnému sjezdu 8. ledna roku 1920 v Praze na Smíchově a učinil tento radikální krok. Vznik nové církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“ datovaným 10. ledna, které bylo veřejně čteno při bohoslužbách 11. ledna roku 1920 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.

Karel Farský se narodil 26. července 1880 ve východních Čechách v Podkrkonoší. Pocházel z vesnice Škodějov u Semil, kde měli jeho rodiče malé hospodářství. Zásluhou svého strýce Msgre. Josefa Farského – rektora arcibiskupského semináře a pozdějšího kanovníka Vyšehradské kapituly se jako chlapec dostal na studia do Prahy. Po maturitě na Akademickém gymnáziu vystudoval Teologickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity a v roce 1904 byl vysvěcen na kněze pražským arcibiskupem Lvem Skrbenským. Sloužil jako kaplan a administrátor na farách v západních Čechách v Ostrově a v Perninku. Mezitím pokračoval ve svém teologickém studiu. Doktorát teologie mu byl udělen v roce 1909. Centrem jeho vědeckého zájmu se stala biblistika. Byl žákem Jana Ladislava Sýkory – významného českého novozákoníka. Při studiu biblických textů užíval zásadně vlastních překladů z hebrejštiny a řečtiny. Svou vzdělaností, širokým přehledem nejen ve věcech duchovních, ale i kulturních a společenských, se záhy etabloval mezi intelektuální špičky Římskokatolické církve v Čechách na počátku 20. století. Inspiračním zdrojem jeho duchovního, vědeckého i církevního směřování mu byl katolický modernismus – myšlenkové hnutí, které se snažilo usmířit církev s překotně se měnící dobou. Modernismus jako první v katolickém prostředí aplikoval metody historicko-kritického přístupu k Písmu a tradici.

Ve své době velmi pokrokové názory Karla Farského, ale i vlastenectví, otevřeně dávané najevo, brzy narazily na odpor u jeho nadřízených v církvi, a proto byl nucen rezignovat na další akademickou dráhu. Byl ustanoven učitelem náboženství na středních školách v Praze a od r. 1914 na reálce v Plzni, kam byl přeložen v době, kdy se stal pro Prahu „nežádoucím“.

Již v r. 1918 před ukončením války se vnitřně rozešel s Římskokatolickou církví a po vzniku samostatného Československa (28. 10. 1918) se stal vedoucí osobností reformního hnutí katolického duchovenstva; své názory publikoval v časopisech a v dílech: Přelom, Z pode jha, Papežství a národ český, Český problém církevní a dalších. Jako jeden z prvních sloužil již o Velikonocích roku 1919 římskou mši v českém jazyce. Bylo to v kostele Nejsvětější Trojice v Roprachticích nedaleko Škodějova, kde se Farský narodil. Když se jednání s papežem Benediktem XV. o uznání reformních požadavků v polovině r. 1919 ukázalo jako bezvýchodné, byl dr. Karel Farský iniciátorem vyhlášení samostatné Církve československé (husitské) v lednu r. 1920.

Církvi československé, v jejímž čele dr. Farský po mnohých bojích stanul, bývá vytýkáno, že důvody i okolnosti jejího vzniku byly čistě povrchní, že nepřišla s ničím novým a je jenom suchou větví, která odpadla od těla církve. Její kritici vidí hlavní příčiny jejího vzniku v dočasných poměrech v rakousko-uherské monarchii a době krátce po jejím pádu. V těchto hodnotících soudech bývá někdy zapomínáno na postavu a povahu reformního úsilí „svolavatele“ Československé církve dr. Karla Farského. Právě on, jako jeden z mála mužů v popřevratovém stavovském sdružení katolického kléru „Jednotě duchovenstva“, upozorňoval na to, že požadavky, které si vytkla, jsou jenom požadavky vnějšími, nicméně samozřejmými, které však jsou předpoklady k daleko hlubší proměně v Duchu Kristově, jež by byla schopna zasáhnout a přetvořit život člověka se všemi jeho aspekty. Toto Farského volání je slyšet v čase, kdy je ještě daleko do doby, ve které bude uvažovat o samostatné, na Římu nezávislé církvi. Ve vzpomínkách jeho žáků, kteří zažili Farského činnost katechetickou na středních školách v Praze a Plzni, nacházíme mnoho zmínek o Farského snaze po důkladné přeměně náboženských představ. Odpovědnost i odvaha, prosta strachu vykročit nově, je u kořenů Farského výjimečnosti. Budování nové církve cele zasvětil svůj život. Zakládal náboženské obce, pořádal přednášky, účastnil se výchovy nových bohoslovců pro Církev československou, je autorem její Liturgie, Zpěvníku i Agendy. Karel Farský přirozenou autoritou i celkovou kultivovaností své osobnosti stanul v roce 1924 v čele církve, kterou zakládal. Byl zvolen prvním biskupem – patriarchou Církve československé husitské.

Zemřel 12. června 1927 v Praze - Dejvicích po vyčerpávajícím úsilí budování nové církve. Po jeho návratu z misijní cesty do USA v roce 1926 mu byla diagnostikována rakovina nadledvinek, které v nedožitých 47 letech podlehl. Jeho pohřeb o týden později se stal mohutnou manifestací myšlenky moderní církve pro moderního člověka: Církve československé.

Československý stát existoval ve střední Evropě (s krátkou přestávkou během druhé světové války) od 28. října 1918 do 31. prosince 1992. Jeho oficiální název v letech 1918 až 1920 zněl Republika československá (RČS) nebo Česko-Slovenský stát. V letech 1920 až 1938 se používal název Československá republika (ČSR). Mezi lety 1938–1939, v době tzv. Druhé republiky, byl používán název Česko-Slovenská republika.

Ztráta pohraničí po Mnichovské dohodě 29. 9. 1938, která zahájila krátkou éru Druhé republiky, směřovala ke ztrátě státní samostatnosti a k podřízení okleštěného útvaru, oslabeného po 14. 3. 1939 též osamostatněním Slovenské republiky, nacistické Třetí říši v podobě Protektorátu Čechy a Morava (od 15. 3. 1939).

Po druhé světové válce obnovený společný československý stát (ovšem bez území Podkarpatské Rusi připojeného k sovětské Ukrajině v rámci expanze Sovětského svazu na západ) opět užíval názvu Československá republika až do roku 1960. V roce 1960 byl v souladu s ideologií totalitního režimu změněn název státu na Československou socialistickou republiku (ČSSR). Po sametové revoluci v roce 1989 byl název státu znovu změněn na Československou federativní republiku. Výsledkem dalších složitých jednání známých jako „boje o pomlčku“ byl nakonec název Česká a Slovenská federativní republika (ČSFR), který se používal až do zániku státu 31. prosince 1992.

Československý stát představoval prostor, v němž Církev československá husitská prožila větší část doby své existence. Bylo to právě vstřícné prostředí počátků novodobého samostatného československého státu, které umožnilo její vznik. Dne 15. 9. 1920 získala nová církev státní schválení pod názvem Církev československá. Ke schválení došlo těsně před odstoupením vlády ministerského předsedy Vlastimila Tusara. Jeho vláda, složená převážně z ministrů sociálně demokratické strany, sice náboženské otázky pokládala za vedlejší, a tak schválení nové církve dlouho odkládala, na druhé straně však respektovala četné demonstrace jejích věřících, dožadujících se svých práv. Významnou část členů Církve československé tvořili vlastenecky orientovaní občané, státní zaměstnanci, příslušníci bývalých československých legií z první světové války aj., tedy všichni ti, kteří se identifikovali s československou národní a státní ideou, a tak byla Československá církev s životem československého státu prostřednictvím svých věřících úzce spjata.

Československá církev prožívala v československém státě chvíle radostné i bolestné. K těm radostným patřil například rozvoj jejích farností a stavba sborů, kterou československý stát podporoval, či rozvoj jejího vysokoškolského vzdělávání kněží, který podmiňoval zvyšování úrovně její teologické práce. K bolestným chvílím náležel kupříkladu moment, v němž nacistické zákonodárství, které v Protektorátu Čechy a Morava likvidovalo všechny zmínky o předchozím nezávislém státu, donutilo Československou církev změnit název na Církev českomoravskou.

„Církev československá (husitská) dosud prožila více než polovinu své existence v podmínkách totalitních politických systémů. Tyto systémy chápaly křesťanství v prvé řadě jako společenskou a ideologickou sílu, kterou je třeba potlačit. Od let 1938–1939, v nichž nacistická okupace zlikvidovala předválečné demokratické Československo, byla období nesvobody střídána jen krátkými obdobími uvolnění. Ani tato přechodná období však nebyla prosta prvků bezpráví. Po porážce nacismu v roce 1945 následovaly necelé tři roky nadějí v obnovení demokratické společnosti, které však byly ukončeny únorovým převratem roku 1948. Po částečném odhalení deformací 50. let došlo v šedesátých letech k jistému uvolnění domácího totalitního režimu. Toto uvolnění vyvrcholilo v roce 1968 obdobím tzv. Pražského jara, po jehož násilném potlačení následovalo období dalšího utužení totalitní vlády, trvající až do jejího zhroucení v roce 1989. V soudobých českých dějinách tak před námi vyvstávají tři období vymezená léty 19381945, 19481967, 19691989, v nichž byla Církev československá husitská podrobena těžkým zkouškám – jak protivenstvím, tak pokušením“ (Odkaz minulosti pro dnešek – Církev československá husitská k proměně času. Dokument druhého zasedání 8. sněmu Církve československé husitské z 8. – 9. září 2001).

Mše v mateřském jazyce předcházela bezprostředně vzniku Církve československé husitské. Zrod nové křesťanské církve národního charakteru je bytostně spojen s bohoslužebným hnutím, s úsilím o věrohodnou interpretaci biblické zvěsti a přiblížení obsahu liturgického dědictví a bohatství lidem moderní doby. Jedním z předpokladů aktivní účasti celé shromážděné obce bylo i užití češtiny v bohoslužbě. V tom sehrál „Český misál“ připravený dr. Karlem Farským jedinečnou úlohu.

Východní církve respektovaly princip lidového jazyka v bohoslužbě. Naproti tomu na západě byla situace až do II. Vatikánského koncilu (1962-1965) jiná a prosazovala se zde jednotná řeč - latina. Římský misál (Missale Romanum) byl vydán v roce 1570 a na jeho základě se stala pevně stanovená latinská mše na několik staletí neměnnou. Její překlady do moderních jazyků byly zakázány. V naší zemi požadovali reformu bohoslužby někteří osvícenští kněží, na jejichž úsilí o srozumitelnou bohoslužbu v národním jazyce navázali později modernističtí kněží.

V zásadním spisu Jednoty katolického duchovenstva s názvem „Obnova církve katolické v Československé republice“ se vyskytuje mezi požadovanými reformami návrh na „liturgii československou“. Argumenty, které jsou zde uváděny, mají charakter historický i biblický. Modernisté se odvolávají na slovanskou liturgii Cyrila a Metoděje a na její povolení papežem Janem VIII., v jehož bule bylo uvedeno, že Bůh, který stvořil tři hlavní jazyky, totiž hebrejský, řecký a latinský, stvořil i všechny ostatní ke své cti a slávě. Připomenuta jsou dvě významná centra slovanské liturgie – sázavský klášter a emauzský klášter v Praze. Modernisté odkazují i na České bratry, kteří vydali mnohé kancionály a překládali žalmy a Písmo vytříbeným jazykem do češtiny. Upozorňují, že národní liturgická tradice nikdy nevymřela ani v době pobělohorské v podobě českých pašijí, pobožností a zpěvů. Liturgie národní totiž neruší jednotu církve, neboť „různost nesnižuje velebnost církve, nýbrž dodává jí krásy“. Národní jazyk má vést k prohloubení cítění a náboženského života, neboť je významná činná účast všech věřících na bohoslužbě.

Mše v češtině byla některými modernistickými kněžími již spontánně sloužena při různých příležitostech a o svátcích. Během roku 1919 to byly však spíše jen ojedinělé pokusy. Jako termín, kdy se mělo začít v co nejširším měřítku slavit mše česky, byly stanoveny Vánoce 1919 a nejvhodnější mší byla Půlnoční.

Karel Farský vyvíjel snahu, aby překladatelé z řad Jednoty, kteří se zprvu překladu věnovali, v práci pokračovali, ale bezvýsledně. Za této situace se ujal překladu sám Farský a do Vánoc 1919 vydal Český misál, který posloužil k přípravě českých vánočních obřadů. Svým rozhodnutím byl Karel Farský postaven před velmi obtížný úkol. Vzhledem k termínu Vánoc měl na to krátký čas. Karel Farský bydlel tehdy u „Milosrdných“ v neútulném kumbálku bez kamen a celé tři měsíce po večerech při petrolejové lampě překládal a upravoval první dva sešity Českého misálu. Začátkem prosince 1919 bylo dílo dokončeno. Farskému záleželo na tom, aby i grafická úprava byla co nejlepší. Ilustraci na titulní straně vytvořil malíř Mikoláš Aleš. Téměř v tisíci kostelích po celé vlasti asi tisíc kněží konalo české bohoslužby i proti zákazu. Půlnoční mše byla tak prvně od husitských dob sloužena česky. Tato česká liturgická reforma provedená cestou činu a navazující tak na husitskou reformační praxi vyústila v následujícím vývoji v založení nové církve.

Po prohlášení nově založené Církve československé (husitské) v lednu 1920 se stala východiskem bohoslužebného života ona římská mše v české verzi. Návrh nové vlastní liturgie nejprve předkládal prof. Alois Tuháček. Pokusil se o syntézu západní mše s prvky východní liturgie Jana Zlatoústého. Mezi prof. Tuháčkem a dr. Farským probíhal tehdy živý dialog, ve kterém se projevovala i rozdílná stanoviska. Farský Tuháčkovu tvorbu kriticky připomínkoval a nakonec K. Farský připravil a vydal návrh liturgie sám. Sněm v roce 1924 ji přijal a učinil ji normou bohoslužebného života CČS. Hudební stránka liturgie je dílem Josefa Františka Píchy.

Přijetím Farského liturgie neopustila Církev československá husitská hlavní náboženské hodnoty liturgické tradice křesťanské církve. Tvoří syntézu liturgických prvků východních, západních ale i evangelických svým důrazem na kázání. Karel Farský měl na mysli liturgii, která by v sobě odrážela pravou obecnost církve založenou na evangeliu Ježíše Krista.

kostel sv. Mikuláše, Praha 1, https://www.svmikulas.cz

Dne 11. ledna roku 1920 byla vyhlášena nová křesťanská církev v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Propůjčení tohoto chrámu od pražského magistrátu inicioval modernistický kněz dr. Karel Farský. Sloužil zde již na Nový rok za velké účasti věřících z celé Prahy bohoslužby v mateřském jazyce podle Českého misálu vydaného péčí Klubu reformního duchovenstva. Také 11. ledna, tedy již po nelehkém rozhodnutí o vzniku nové církve dne 8. ledna 1920, zde byla sloužena česká bohoslužba, kterou vedl dr. Karel Farský s dalšími kněžími. Při ní bylo z kazatelny slavnostně přečteno „Provolání národu československému“. Zazněly hymny i svatováclavský chorál.

Autorem prohlášení nové církve vydaného 10. ledna 1920 byl patrně dr. Karel Farský, který je pod dokumentem podepsán společně s Bohumilem Zahradníkem Brodským, Gustavem Procházkou a Ferdinandem Stiborem (Otištěno v Právu národa č. 2 ze dne 15. ledna; V: Spisar, A.: Ideový vývoj církve československé. Praha 1936, s. 327-329). Prohlášení a podobné dokumenty mívají zpravidla obecnější charakter. V případě „Provolání“ nešlo o krédo ani o ucelenou nauku nové církve, nýbrž jen o určité nastínění programu. A přece je v tomto dokumentu naznačeno vše důležité, z čeho církev vznikla a co je jejím cílem. Je dokumentem, ke kterému je třeba se stále vracet a usilovat o jeho hlubší porozumění.

Ke každému dokumentu je možné přistupovat v kontextu doby a spatřovat v něm, co je zřetelně časově a historicky podmíněné. Z tohoto dokumentu na nás dýchá atmosféra tehdejší doby. Je prostoupen euforií spojenou s prvními roky svobodné Československé republiky. Zmíněn je výslovně filozof a politik Tomáš Garrigue Masaryk, připomínána je náboženská krize a rozpor mezi tehdejší Římskokatolickou církví a novou dobou, kulturou i českým národem. To vše jsou velmi silné dobové společensko-politické a historické motivy, které byly jistě přítomny při vzniku nové církve.

Co však je pro nás cenné, je nadčasový základ tohoto dokumentu. Je zde jednoznačně prohlášeno, že Církev československá husitská je „založena na základě evangelia Kristova“. Naším základem, východiskem i normou bylo a je „evangelium Kristovo“ (srov. Ga 1,7). Toto evangelium je jen jedno, není lidské, ale Boží (Ř 1,1; 1 Te 2,8), je stejné ve všech dobách, neboť je neměnitelné, neboť je věčné (Zj 14,6). Jako bylo na počátku křesťanství, v roce 1920, tak je jeho obsah stejný i dnes. Evangelium je jedno, ale musí být vždy nově interpretováno, přetlumočeno, předáváno.

Naše církev vznikla v roce 1920 ve snaze vyrovnat se s novou dobou, to znamenalo snahu „moderně“ – aktuálně zvěstovat evangelium. Ale církev nemůže být jen časová, moderní, musí mít i svou tradici, minulost, hloubku. Chce-li nést církev plody, musí mít hluboké kořeny a silný kmen. Tato tradice je v dokumentu také obsažena a popsána. Církev československá husitská se přihlásila nejen ke křesťanské kultuře jako takové, ale i ke specifickým tradicím – tradici cyrilometodějské, husitské a bratrské. Tyto tradice tvoří naše trvale inspirující duchovní dědictví i vnitřní kontinuitu.

V dokumentu se vyskytují často slova jako „svoboda“, „osvobození“. Jistě to patří k tehdejší době. Bylo zdůrazňováno, že se svobodou politickou získanou v roce 1918 má být spojena i svoboda vnitřní, svoboda náboženská. Tím se dostáváme ke „stěžejní zásadě svobody svědomí“. Nevede ale taková zásada k libovůli, anarchii? Nemají některé problémy naší církve souvislost právě s touto špatně pochopenou a vykládanou zásadou, kdy se stává měřítkem individualismus a subjektivismus? Jestliže je významným motivem „Provolání“ zásada svobody svědomí a náboženského přesvědčení, pak je v něm současně takto stručně vyložena: „Chceme, aby konečně byla učiněna přítrž náboženským bojům v národě a žádáme si svobody svědomí a náboženského přesvědčení nejen pro sebe, nýbrž i pro každého jiného.“ Tato zásada je spatřována již ve výroku mistra Jana Husa „pravdy každému přejte.“ Je však zřejmé, že Husovi šlo o pravdu Kristovu, ne o pravdu kohokoliv a jakoukoliv. ¨

Svoboda svědomí a náboženského přesvědčení je aktuální i v současnosti a je nezbytná pro život v pluralitní demokratické společnosti. Nikoho nelze „donutit“ k víře, evangelium lze „pouze“ zvěstovat. Člověk je adresátem evangelia jako svobodný subjekt, nemůže být předmětem mocenského a psychologického nátlaku.

Při správném porozumění hodnoty a zásady obsažené v  „Provolání“, jako jsou demokracie v církevní správě, dobrovolná účast na bohoslužbě i svoboda svědomí, mají svou platnost přetrvávající do přítomnosti. Dokument „Provolání“ spojený s počátky naší církve v nás vzbuzuje vděčnost za odvážnost víry dr. Karla Farského a zakladatelské generace a současně v nás vyvolává nezbytnost hlubšího promýšlení některých témat v něm obsažených.

Cyrilometodějská tradice je spjata s počátky křesťanství v naší vlasti. Moravský kníže Rostislav vyslal v roce 862 poselstvo k byzantskému císaři Michaelu III. s žádostí o misi biskupa a učitele, který by položil na Velké Moravě základy křesťanské církevní organizace, nezávislé na franckých biskupech. Misie bratří Cyrila a Metoděje, vzdělaných bohoslovců, pocházejících ze Soluně, vyslanců císařského dvora, je proto úzce spjata s počátky křesťanství v našich zemích. Zasloužili se nejen o christianizaci velkomoravských center, kde začali působit od roku 863, ale arcibiskup Metoděj též pokřtil i českého přemyslovského knížete Bořivoje I., pravděpodobně v roce 883, a zahájil tak pokřesťanštění Čech. Klíčovou roli v misijním úsilí soluňských bratří hrálo vytvoření nového písma (hlaholice) přizpůsobeného potřebám slovanského jazyka, zavedení nové, slovanské liturgie a užití staroslověnštiny v překladu částí Bible, při kázání a v bohoslovecké výuce. Zavedení slovanské liturgie získalo mezinárodní rozměr poté, co papež Hadrián II. oficiálně schválil roku 869 používání staroslověnského jazyka při bohoslužbách.

Ačkoliv další historický vývoj směřoval v moravském prostoru k opětnému posílení vlivu západní církve a posléze i k zániku Velké Moravy jako státního útvaru, odkaz cyrilometodějské misie působil dále jako mocný kulturní impuls. Metodějovi žáci byli sice z Moravy vypovězeni, ale zakotvili v okolních slovanských zemích, kde misijně v duchu východního křesťanství působili dále, a zároveň zde položili základy pro tamější písemnictví v národních jazycích.

Ani v českém středověku, spjatém s křesťanským Západem, cyrilometodějský impuls zcela nezanikl. Na začátku 11. století se v Posázaví vytvořila komunita poustevníků kolem Prokopa, pozdějšího českého zemského světce. Zřejmě v roce 1032 se toto společenství změnilo v benediktinský konvent, oficiálně založený knížaty Oldřichem a jeho synem Břetislavem I., s opatem Prokopem v čele. Benediktini v Sázavském klášteře zprvu užívali staroslověnštinu jako liturgický i literární jazyk. Na konci 11. století byl však klášter nově osazen a orientoval se pak na západní latinskou tradici.

Císař Karel IV. si byl vědom své sounáležitosti se slovanskou dynastií Přemyslovců. Vnímal také jedinečnost českých zemí jako místa společného dědictví západního latinského ritu s cyrilometodějskou tradicí východní liturgie. V jeho plánech na odstranění schizmatu mezi západní církví a východními křesťanskými církvemi mělo své místo oživení slovanské liturgie hlásící se k cyrilometodějské tradici. V pražském benediktýnském klášteře Na Slovanech proto vytvořil podmínky pro činnost střediska slovanské církevní vzdělanosti i pro slavení staroslověnské liturgie. Prostřednictvím tohoto kláštera navázali utrakvisté v polovině 15. století styky s křesťanským východem.

Radikální husitství sice nehledalo v cyrilometodějství svůj inspirační zdroj, ale je pozoruhodné, že dva ze čtyř pražských artikulů, představujících husitský reformační program, vlastně souzněly v otázkách eucharistie a křesťanského hlásání s cyrilometodějským odkazem. Důrazy na laický kalich a přístup k Písmu v mateřském jazyce převzala z radikálního husitství i stará Jednota bratrská. Utrakvismus si byl vědom toho, že Cyril a Metoděj vysluhovali večeři Páně „pod obojí způsobou“ dříve, než došlo ve 13. století spolu se zaváděním nauky o transsubstanciaci k zákazu laického kalicha. Upozornil na to v 16. století staroutrakvistický kněz Bohuslav Bílejovský ve své Kronice české.

Ani v pobělohorském období neupadl odkaz cyrilometodějské tradice v zapomnění. Rodící se české barokní vlastenectví oceňovalo její význam zejména pro šíření křesťanství i pro rozvoj českého jazyka. Vlastenečtí kněží pak předali cyrilometodějský impuls českému národnímu obrození, které v něm nacházelo vhodný nástroj k oživování vlastní národní identity i k budování vazeb s dalšími slovanskými národy podunajské monarchie.

Cyrilometodějský odkaz byl od 19. století svým charakterem přitažlivý jak pro katolickou, tak i pro pravoslavnou církev. Katolické cyrilometodějské hnutí v 70. letech na Moravě usilovalo o reformu církve v českém národním duchu. Cyrilometodějský impuls se ovšem neomezoval jen na české země, ale měl velký ohlas i mezi balkánskými Slovany. Stával se tak důležitým faktorem unionistického hnutí v katolických i pravoslavných kruzích. Roku 1863 byli oba věrozvěstové prohlášeni katolickou církví za patrony všech slovanských národů, v roce 1880 byli také oficiálně svatořečeni. Papež Jan Pavel II. je pak 31. prosince 1980 prohlásil za spolupatrony Evropy s tím, že vedle zásluh o kulturu bojovali za jednotu církve východní se západní a ukázali správnou cestu k evropskému sjednocení.

Katoličtí reformisté přenesli cyrilometodějskou tradici i do myšlení rodící se Církve československé, kde byla zejména v jejích počátcích nedělitelně spjata s národním cítěním i s počáteční orientací na pravoslaví. Její různé stopy nalezneme jak v našem Zpěvníku, tak i ve Farského liturgii. Ke staroslověnským kořenům odkazuje například píseň „Hospodine, pomiluj ny“. Staroslověnština zaznívá v liturgii, v antifoně tzv. Tužeb „Gospodi pomiluj“. Tato část bohoslužby vychází přímo z tzv. ektenií v pravoslavné Liturgii sv. Jana Zlatoústého. Bohoslužebná kniha pamatuje také na slavení svátku věrozvěstů Cyrila a Metoděje. Ačkoliv překonání tzv. pravoslavné krize v roce 1924 znamenalo pro Církev československou posléze určité oslabení důrazu na cyrilometodějský motiv a silnější příklon k tradici české reformace, podržela si církev to nejdůležitější, co cyrilometodějská tradice přináší.

Je to v prvé řadě vědomí, že společné slavení večeře Páně v podobě chleba i vína nás pojí s praxí křesťanské církve z doby před velkým schismatem, rozdělujícím církev na východní a západní větev. Tuto praxi nám právě prostředkují Cyril a Metoděj. Dalším důležitým momentem je autenticita křesťanského zvěstování, vycházejícího z národního biblického díla, které má v překladatelské práci Cyrila a Metoděje nesporně svůj počátek.

V české reformaci se stal velmi živý pojem pravda. Je spojen se zápasem mistra Jana Husa a setkáváme se s ním u jeho následovníků, nazývaných „husity“. Co považoval Jan Hus a husité za pravdu, je zřejmé z dobových pramenů. Nejvyšší pravdou a normou byl pro husity Ježíš Kristus - jeho život a učení, a praxe prvotní církve – jako vtělený Boží zákon. V jednom z husitských manifestů je řečeno: „Jsou zajisté pravdy, které náš Pán v době, kdy ve své lidské podstatě viditelně žil na zemi, svými přesvatými ústy vyslovil, životem a mravy potvrdil, které zanechal jako příklady a příkazy k napodobování a uskutečňování a které jeho věrní učedníci a prvotní církev zastávali...“

Těmi pravdami se myslí zejména čtyři požadavky – tzv. čtyři pražské artikuly: 1) svobodné kázání Božího slova, 2) přijímání svátosti oltářní pod obojí, 3) odnětí majetku a světské moci kněžím, 4) trestání zjevných hříchů těmi, jimž to přísluší. Tyto základní požadavky vycházející z Bible byly dokládány i četnými citacemi z církevních autorit. Pořadí článků se podle důrazů měnilo, ale základní obsah jako spojující program zůstal po celou dobu husitství aktuální.

O husitství se často zjednodušeně hovoří jako o revoluci. Husitství je však především součástí komplexu historických dějů, známých jako reformace. Reformaci chápeme z pohledu církevních dějin jako úsilí o proměnu křesťanské společnosti na základě kázání Božího slova. Reformace je mnohem širším pojmem, než revoluční proces, spjatý s činností radikálních husitských směrů. Husitství bývá zařazováno do středověku, neboť jeho program používal pojmů středověké teologie, jejíž všeobjímající pohled chápal způsob nápravy dobové společnosti především jako úsilí o obnovu církve, tedy jako náboženskou reformu.

Současná historiografie používá pro vyjádření kontinuity dlouhodobých procesů, procházejících obdobím evropského vrcholného a pozdního středověku, pojmu takzvané „dlouhé vlny“. Logicky tu vyvstává otázka, zda husitství nepředstavuje zvláště ve své dynamické revoluční fázi odchylku od těchto procesů. Česká historiografie přispěla ke zkoumání tohoto problému například koncepcí, odlišující první a druhou reformaci, v níž první proud reformačního procesu zahrnoval spolu s husitstvím některá další středověká tzv. kacířská hnutí. Tento přístup měl svoji paralelu v evropské historiografii, vymezující období takzvané „předčasné reformace“ (Préréforme, Vorzeitige Reformation, Premature Reformation). Postupné formování nového pohledu je v posledních letech patrné v charakteristice husitství jako „reformace před reformacemi“ a posléze v jeho zařazení na počátek „evropského reformačního cyklu“, plně se rozvíjejícího až v reformacích 16. století.

Husitství tedy není jen převratnou dobou v omezeném úseku válečných let, je to delší dějinná epocha, kterou církevní historie zařazuje do širšího kontextu tzv. české reformace. Česká reformace ve své rozmanitosti zahrnuje více směrů a proudů. Na učení mistra Jana Husa navazuje v prvé řadě pražský konzervativnější směr či tzv. měšťanský husitismus. Je charakteristický opatrným přístupem k reformám a snahou o udržení kontinuity s církevní tradicí. Jeho představitelem byl zejména pražský univerzitní mistr, teolog Jakoubek ze Stříbra, „zakladatel utrakvismu“, který s těžkým svědomím dával souhlas k obranné válce v čase ohrožení Čech křižáckou výpravou.

Naproti tomu táborský radikalismus je spojen s obranou Božího království a v krajním případě i s ozbrojeným bojem. Radikální husitství však též nacházelo inspiraci v Husově kritice středověké církve, zvláště v té, kterou vyslovil v pozdním období svého života, v době vyhrocení konfliktu s církevními autoritami. Tento směr reprezentoval například teolog Mikuláš z Pelhřimova.

V důsledku náboženského míru, uzavřeného s basilejským církevním koncilem v Jihlavě v roce 1436 ve formě smlouvy (tzv. kompaktát), se v českých zemích vytvořil většinový směr umírněných husitů, tzv. utrakvistů (z latinského „sub utraque speciae“ – pod obojí způsobou). Jeho představitelem byl teolog Jan Rokycana. Kompaktáta legalizovala utrakvistům základní zásadu o přijímání svátosti večeře Páně pod obojí způsobou chleba i vína pro laiky, která byla zároveň klíčovým požadavkem čtyř pražských artikulů.

Do české reformace patří vedle církve podobojí i Jednota bratrská. V jejím učení jsou přítomny silné motivy nenásilí, zvláště v jejích počátcích, které vycházely podle učení Petra Chelčického ze zkušeností s následky náboženských válek. V Čechách se později prosadil vliv světové reformace, zvláště luterství, jehož přívrženci (tzv. novoutrakvisté) se v 16. století postupně vyčleňovali z církve podobojí (tzv. staroutrakvistů). Výrazem nalezení důležitého názorového souladu proudů české reformace, jak církve podobojí, tak i Jednoty bratrské, je tzv. Česká konfese s původním názvem „Vyznání víry svaté křesťanské všech tří stavů království českého, z víry tělo a krev Krista Pána pod obojí přijímajících“. Třemi stavy se rozumějí páni, rytíři a města.

Husitství nelze redukovat jen na projevy násilí v jeho revoluční fázi. Husitství je dnes obecně uznáváno jako významná dějinná epocha českých i evropských dějin. K husitským kořenům české reformace se hlásil vedle „otce světové reformace“ Martina Luthera například i Jan Amos Komenský, mimořádná náboženská osobnost našich dějin a uznávaný vzdělanec světového rozměru.

V husitství měly významnou úlohu překlady Bible do národního jazyka. Už v době Husových předchůdců dochází k překladu úplné české Bible. K husitským Biblím patří Bible boskovická (1415-1420), Bible litoměřická (1429) a Bible táborská (1. polovina 15. století). Důraz na biblickou zvěst se pod vlivem reformace prosadil i v Římskokatolické církvi a dnes je zde samozřejmostí, že se pracuje s biblickým textem v národním jazyce. Ve středověku, ani později, to však samozřejmost nebyla.

Husitství mělo vliv na reformu bohoslužby, kdy mše buď celá, nebo její části byly slouženy v národním jazyce a nikoli v latině. Dochází nejen k překladům latinských mešních textů, ale současně k rozvíjení vlastní liturgické tvorby. S reformou bohoslužby souvisí i důraz na kazatelství v národním jazyce a rozvíjení duchovního lidového zpěvu. Pro husitství je příznačný zpěv duchovních písní a jeho rozšíření v lidových vrstvách. Zpěv pěstovala tzv. literátská bratrstva. Z té doby pocházejí mnohé kancionály, které mají značnou hudební i výtvarnou hodnotu.

Aktivita a ocenění úlohy laiků v církvi – to byl také jeden z rysů husitství, se kterým se dnes setkáváme nejen v protestantismu, ale i v Římskokatolické církvi.

Odkaz husitství pro dnešek je vyjádřen takovými hodnotami, jakými jsou zápas o pravdu, touha po spravedlnosti, motivy solidarity a odvaha, které patří k našemu lidství.  Jedním z odkazů mistra Jana Husa je důraz na svobodu svědomí. Cesta k pravdě se děje ve svobodném rozhodování člověka a v odpovědnosti jeho svědomí vůči Bohu.

K důležitému odkazu české reformace též patří aktuální myšlenka tolerance. Česká reformace urazila dlouhou cestu, vedoucí od nesmiřitelného nepřátelství ke koexistenci různých vyznání a větší vzájemné toleranci mezi původně znepřátelenými stranami.

Husitství a jeho odkaz jsou v našich národních dějinách stále živé a přítomné. Husitství nezaniklo ani u Lipan ani Bílou horou. Žilo v dějinách dále. Je přítomno v myšlení a postojích mnoha osobností našeho národa, zvláště u Tomáše Garrigua Masaryka, který husitství viděl jako význačnou dobu našich národních dějin v duchu koncepce českého obrozeneckého historika Františka Palackého a spatřoval jeho jádro v myšlence humanity.

Husovi ani husitům nešlo o boj proti církvi jako takové, ale naopak o její reformu a obnovu. Vlastním náboženským obsahem husitství je tedy úsilí o návrat ke křesťanským hodnotám ve své původnosti na základě svědectví Bible a obrazu života prvotní církve.

Dokladem živé husitské víry na biblických a křesťanských základech je i vznik Církve československé husitské v roce 1920.

Mistr Jan Hus se narodil zřejmě v roce 1371 v Husinci u Prachatic v jižních Čechách. Studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde dosáhl roku 1396 titulu magistr svobodných umění a později se v roce 1409 stal bakalářem teologie. V roce 1401 přijal kněžské svěcení. V roce 1402 se stal kazatelem v Betlémské kapli v Praze, která byla založena v roce 1391 pro česká kázání. Zde Hus prosazoval též lidový zpěv. Vyučoval na pražské univerzitě a stal se v roce 1409 jejím rektorem. Byl stoupencem učení anglického reformátora Jana Viklefa, které však nepřijímal nekriticky. Hus byl náboženským reformátorem. Chtěl církev navrátit k původním kořenům – ke Kristu a životnímu stylu apoštolů. Pro své reformní názory se dostal do sporu s církevní autoritou. Roku 1412 Hus odešel z Prahy do vyhnanství do jižních Čech. Tam v okolí Kozího Hrádku kázal pod širým nebem a věnoval se literární činnosti.

U Husa došlo ke vzácnému spojení učence – teologa a lidového kazatele. Husovo literární dílo, které se dochovalo, je sepsáno převážně v latině. Latinské spisy obsahují jeho přednášky na filozofické a teologické fakultě, biblické výklady, traktáty a projevy. Českých spisů, které tvoří menší část Husova díla, je kolem třiceti. Jsou to: Výklady, Dcerka, Knížky o svatokupectví, Postila, revize české Bible a jiné. Jimi se Hus stal klasikem české literatury. Dále jsou to Husovy listy a velké množství sbírek i jednotlivých kázání psaných latinsky. Nejdůležitější Husův spis je latinský traktát „De ecclesia“ (O církvi), pro který především byl Hus v Kostnici odsouzen.

Krize západního křesťanství byla dovršena v roce 1378 dvojpapežstvím, kdy proti sobě stáli papež Urban VI., sídlící v Římě, a protipapež Kliment VII. v Avignonu. V 1. polovině 15. století se snažilo tzv. konciliární hnutí omezit moc papežství. V roce 1409 byl svolán koncil do Pisy, který však skončil nezdarem. Od roku 1409 existovalo trojpapežství. Řehoř XII. sídlil v Římě, Benedikt XIII. v Avignonu a koncil v Pise zvolil třetího papeže Alexandra V. Byl proto svolán nový koncil do Kostnice, který probíhal pod patronací císaře Zikmunda. Koncil usiloval o obnovu jednoty církve, o zastavení mravního rozkladu duchovenstva a o odstranění věroučných rozporů. Na programu měla být také otázka českého kacířství, proto byl na koncil předvolán i Hus. Hus doufal, že bude moci svobodně přednést svůj názor na reformu církve. Pro své vystoupení v Kostnici si připravil tři spisy: Řeč o míru, Výklad o víře a pojednání (kvestii) O postačitelnosti Kristova zákona.

Dne 11. října 1414 odjíždí Hus do Kostnice. Jeho cesta vedla přes německá města Norimberk, Ulm a Biberach. Hus dorazil do Kostnice 3. listopadu. Mezitím Husovi nepřátelé a žalobci obvinili Husa z kacířství u kolegia kardinálů. Kardinálové nechali Husa zatknout a uvěznit v žaláři dominikánského kláštera. Z Husova spisu O církvi bylo jeho odpůrcem Štěpánem Pálčem vybráno 42 vět. Na jejich základě byl Hus odsouzen. Byl převezen na hrad kostnického biskupa do Gottliebenu a tam vězněn ve věži v naprosté odloučenosti. Po několika výsleších, kdy nebyl téměř připuštěn ke slovu, byl 6. července 1415 v kostnické biskupské katedrále potupným obřadem zbaven kněžství. Týž den byl upálen a jeho popel vhozen do Rýna.

S učením mistra Jana Husa je často spojováno slovo pravda. Hus šířil své učení, v jehož pravdivost věřil, z kazatelny v Betlémské kapli i na půdě univerzity, a neodvolal je ani před svými soudci na Kostnickém koncilu. Hus se proti autoritě tehdejší mocné a bohaté církve dovolává Písma svatého – Bible. Říká: „Není pravdy, která by nebyla v Písmu zjistitelná“ (O postačitelnosti Kristova zákona). Přesto pravda neznamená pro něho jen mrtvou literu či nauku, ale má osobní charakter. Touto pravdou je Ježíš Kristus jako živoucí Boží slovo. V husitském myšlení se užívá pojmové spojení Boží pravda. Boží pravda lidi přesahuje, a tak stojí v protikladu k mnohým lidským pravdám, které mohou být také lidmi měněny a podle potřeby upravovány. Názor většiny nemusí být ještě vždycky pravdou. Proto je třeba Boží pravdu nejen hledat a učit se ji poznávat, ale též ji bránit. K pravdě však patří láska, jak to Hus také zdůrazňuje. Úsilí o pravdu bez lásky může činit člověka fanatickým, až nelidským. Stále aktuálně zní Husova výzva z jeho listu: „Prosím, abyste se milovali, dobrých násilím tlačiti nedali a pravdy každému přáli.“

Husitství je v širším smyslu toho slova pojmem označujícím období českých dějin, v němž probíhala a doznívala tzv. „husitská revoluce“, společenský proces, zahrnující sociální, politické i národnostní změny, které souvisely s proměnami Evropy pozdního středověku. Ve starší historické literatuře, ovlivněné marxismem, se v souvislosti s husitstvím setkáváme i s pojmem „husitské revoluční hnutí“, který se vztahuje ke stejné problematice, ale je poplatný dobové společenské teorii.

V užším slova smyslu označuje husitství nábožensky motivované hnutí, které v kontextu celoevropského proudu tzv. první reformace usilovalo o reformu církve jako rozhodujícího faktoru nápravy celé středověké společnosti. Z pohledu českých církevních dějin je husitství součástí tzv. české reformace, tvořící domácí segment dlouhé reformační vlny, jež směřovala ke světové reformaci raného novověku.

Název hnutí se odvozuje od jména mistra pražské Karlovy univerzity Jana Husa, který byl mluvčím skupiny členů univerzity, ovlivněných krajním filozofickým realismem a teologií anglického reformátora Jana Viklefa. Husova mučednická smrt na kostnickém koncilu roku 1415 vyvolala v českých zemích odezvu, která přerostla roku 1419 v revoluci. Historici se shodují v určité základní periodizaci husitství. Období od 90. let 14. století do roku 1419 představuje dobu předhusitskou, v níž se utvářejí ideová východiska husitství. V první periodě husitské revoluce (1419–1427) se formuje několik mocenských uskupení, která jsou též nositeli odlišných teologických směrů, zahrnujících široké spektrum mnohdy výrazně protikladných názorů, tříbících se ve vzájemném dialogu i v diskursu s oficiální dogmatikou. Ve druhé revoluční periodě (1427–1434) dochází k mocenské dominanci radikálních tzv. bratrstev, vojenských uskupení se základnami v měšťanském prostředí. Po vojenské porážce radikálů v roce 1434 v bitvě u Lipan směřují české země v době doznívání husitství k modelu stavovského státu, v němž dominuje šlechta, která v průběhu revoluce zbohatla, a města, která si udržela část svého vlivu. Klíčovou dobou pro rozvinutí tohoto procesu je vláda českého „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad.

Názory se liší na určení časového momentu, v němž se tlumí poslední ozvěna válek, doprovázejících zmíněné společenské změny, a situace se stabilizuje. Někteří historici hledají tento moment již v roce 1479, kdy český král Vladislav Jagellonský uzavírá mírovou smlouvu s uherským králem Matyášem Korvínem, který před tím využil papežského zpochybnění tzv. „utrakvismu“, dočasně legalizované formy husitství, nedostatečně zajištěné dohodou s basilejským koncilem (kompaktáty), k neúspěšnému pokusu o vojenské ovládnutí českých zemí. Druhou variantou je rok 1485, kdy hlavní politické síly českých zemí, rozdělené předchozími zápasy na katolickou a utrakvistickou stranu, uzavřely v prostředí relativně stabilní vlády Jagellonců v Kutné Hoře náboženský mír, postavený na základu vzájemného respektu z pragmatické nutnosti.

Husovo jméno se zprvu stalo synonymem kacířství, tedy zločinného aktu odpadnutí od pravé víry, vyřazujícího své pachatele ze středověké křesťanské společnosti. Ještě ve 30. letech 15. století pokládali proto vedoucí představitelé husitských mocenských uskupení užití názvu „husité“ v souvislosti s nimi ze strany představitelů basilejského koncilu za urážlivé, protože své označení za heretiky odmítali. Středověcí příznivci české reformace se nazývali kališníci či utrakvisté. Pojem husitství plně rehabilitovala až historiografie 19. století.

Mezi Církví československou husitskou a historickým husitstvím není přímá institucionální návaznost. Přívlastek „husitská“ je pojmem, charakterizujícím kořeny její teologie. Církev československá jej připojila do svého názvu teprve v roce 1971, na prvním zasedání svého 6. sněmu, v souvislosti s přijetím zásadního věroučného dokumentu „Základy víry“, v němž zdůraznila trojiční charakter své teologie a svoji christologii důsledně vyložila s pomocí pojmů, vycházejících z tradice české reformace.

„Přitom je třeba mít vždy na zřeteli, že husitství je významným tématem nejen českých, ale též světových dějin. Hlásíme-li se tedy jménem našeho církevního společenství k osobnosti mistra Jana Husa a k ideovému odkazu husitství vůbec, pak se zároveň dostávají do centra našeho křesťanského svědectví i do ohniska našeho historického bádání taková témata husitského myšlení, sledovatelná především ve výkladech o církvi a o svátostech, která nás zároveň spojují se světovou reformací. Jsou jimi zejména vztah víry, práva, morálky a moci nebo pojetí autority Písma svatého“ (Odkaz minulosti pro dnešek – Církev československá husitská k proměně času. Dokument druhého zasedání 8. sněmu Církve československé husitské z 8. – 9. září 2001).

Jednota bratrská se utvořila v 15. století jako radikální reformační proud v rámci husitství a náleží k náboženskému hnutí označovanému jako „česká reformace“. První sbor Jednoty bratrské vznikl v Kunvaldu pod Orlickými horami, kam přišli Bratři z Prahy a dalších míst v letech 1457-1458. Usilovali o důsledné křesťanství s důrazem na poslušnost Kristova zákona a život ve společenství. Byli inspirováni učením Petra Chelčického a kázáním Jana Rokycany. Zpočátku Bratři setrvávali v církvi podobojí, ale v roce 1467-1468 si zvolili tři vlastní kněze a jednoho staršího. Pro své odlišnosti od utrakvistů, opírajících se o kompaktáta, byli Bratři stíháni a postihováni. Přesto se počet jejich sborů stále zvyšoval. Významný sbor se vytvořil ve východních Čechách v Rychnově nad Kněžnou a také v Přerově na Moravě. Dalším místem je Brandýs nad Orlicí, kde vznikla i první bratrská škola. Silný bratrský sbor se vytvořil v Mladé Boleslavi a také v Litomyšli. Německé sbory vznikly ve Fulneku a v Lanškrouně. Bratři se rozšířili též na Uherskobrodsku a dalších místech. Jednota se začala více šířit, když překonala jednostranný asketický sklon a život v ústraní a vyšla vstříc šlechticům a vzdělancům. V Čechách vyniklo zvláště bratrské centrum v Mladé Boleslavi, kde působil biskup a teolog Lukáš Pražský, a na Moravě to bylo město Přerov, spojené se správou sboru Tůmy Přeloučského. Bratři zde vybudovali nový sbor, bratrský dům a měli zde špitál i hřbitov.

Kolem roku 1500 měla Jednota bratrská v Čechách a na Moravě asi 200 sborů. Myslí se tím počet míst, kde se konala shromáždění Bratří. Počet členů byl odhadován asi na deset tisíc mimo žen a dětí. Více jich bylo na Moravě než v Čechách, ale i tam jejich počet postupně rostl. Tím vznikají i mnohé další sbory a při nich i školy. Na Moravě vzniklo další významné centrum, kterým byly Ivančice, působiště biskupa Jana Blahoslava. Protože Bratři byli mimo zákon, docházelo k jejich pronásledování ze strany krále i pánů. Svobodnější podmínky umožňující rozvoj Jednoty byly podmíněny mírností panovníka a ochranou pánů. To však nebylo zcela zaručeno a Jednota bratrská byla vystavena protireformačnímu úsilí a perzekuci. Církev podobojí byla v 16. století z části ovlivněna evangelickou reformací. Takto ovlivnění a radikální husité bývají označováni jako tzv. novoutrakvisté na rozdíl od staroutrakvistů, kteří se vůči luterství kriticky vymezovali a byli bližší katolické církvi. Vliv světové reformace přiblížil církev podobojí k Jednotě bratrské. V roce 1575 se Bratří připojili k České konfesi. Bratrští stavové společně s utrakvistickými stavy usilovali o náboženskou svobodu. V roce 1609 dosáhli vydání Rudolfova Majestátu a Bratři a novoutrakvisté se tak sjednotili v jednu společnou českou církev podobojí. Jednota bratrská se tak v Čechách stala součástí české církve podobojí. Na Moravě byla organizována samostatně, proto byla vystavena většímu protireformačnímu tlaku. Krátké období do roku 1620 mohla Jednota využít ke stavbě nových sborů, v Praze jí byla univerzitou svěřena i Betlémská kaple. Přesto Bratří tvořili menšinu oproti ostatním reformačním konfesím – utrakvistům a luteránům. Podle některých historiků byl růst Jednoty již v období před Bílou horou zastaven a v některých místech byla na ústupu oproti církvi podobojí a katolické církvi, která se snažila získat znovu pozice, ztracené v době nástupu reformace.

Právě v této době a situaci Jednoty bratrské, zápasící o svoji existenci a současně usilující o svůj rozvoj v nových náboženských, společenských a politických poměrech, se na dějinné scéně objevuje osobnost Jana Amose Komenského. Po celý svůj život se k této církvi hlásil a zůstal jí věrný. V exilu se pro ni snažil získat podporu, vydával pro ni spisy a stal se posledním biskupem její české větvě. Komenský svým teologickým a pastýřským dílem navázal na hlavní představitele Jednoty, kterými byli zejména teolog Lukáš Pražský a překladatel Bible – Nového zákona a humanista Jan Blahoslav. Současně je však svým významem v evropském a světovém měřítku jako věhlasný pedagog a autor Obecné porady o nápravě věcí lidských přesahuje.

Církev československá husitská vybudovala od svého vzniku desítky nových kostelů, které vznikaly především v meziválečném období a podíleli se na nich významní architekti. Současně zachránila řadu synagog, které přebudovala ve své sbory. Užívá též některé kostely historické, nejen původně katolické a evangelické, ale i pravoslavné.

Husův sbor v Českých Budějovicích (1924, Plzeňská diecéze)

Husův sbor v Olomouci (1926, Olomoucká diecéze)

Husův sbor v Praze – Dejvicích (1928, Ústředí Církve československé husitské)

Husův sbor v Brně na Botanické (1929, Brněnská diecéze)

Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové (1930, Královéhradecká diecéze)

Husův sbor v Praze – Vinohradech (1933, Pražská diecéze)

Církev československá husitská je činná v ekumenických organizacích (Ekumenická rada církví v ČR, Ekumenická akademie Praha, Leuenberský synod v ČR, Společenství evangelických církví v Evropě, Konference evropských církví, Světová rada církví ad.), v nichž spolupracuje s dalšími církvemi v ČR, v Evropě i ve světě. Ve vedení i pracovních komisích a skupinách těchto organizací má své přímé zastoupení. Usnesení a dokumenty přijímané těmito orgány jsou diskutovány Ekumenicko-zahraniční komisí Ústřední rady CČSH a přijímány Ústřední radou CČSH, pokud mají závaznou povahu. Partnerství na celocírkevní úrovni uzavřela Církev československá husitská s Evangelickou luterskou církví v Anhaltu, v užším kontaktu je dále se Saskou evangelickou církví a Bavorskou luterskou církví. Na úrovni diecézí a náboženských obcí spolupracuje s dalšími domácími i zahraničními církevními partnery.