Pravda se pro mě nestala přežitkem.
Snažím se být jen srozumitelnou ozvěnou světa,
kterému stále víc nerozumím. (via básník Michal Černík)
Poté, co se Ježíš v chrámu nepohodl s farizeji ohledně sporu o svou identitu, chopili se farizejové kamenů. On se však skryl v davu a odešel z chrámu.
Cestou uzdravil podivuhodným způsobem od narození slepého člověka, kterého pak zavedli k farizejům, aby pověděl „duchovním autoritám“, že jej uzdravil Ježíš. Během jeho výslechu tyto autority rozporovaly jeho výpověď tvrzením, že to není možné. Argument? Oni přeci musejí znát proces Božího zjevování lépe, než negramotný slepec. Vždyť na to studovali!
Ale ouha. Pokud Ježíš opravdu otevřel slepému oči, pak jsou slepí farizejové, protože nevidí, co je zjevné. Nevidí pravdu coby evidentní skutečnost. Oni však o sobě tvrdí, že jsou vidoucí, že znají pravdu lépe a pohrdají tak svědectvím uzdraveného. Nehodí se jim do jejich systému, je pro ně nepohodlným svědkem jejich vlastní slepoty. Podobně pohrdali koncilní otcové v Kostnici svědomím Jana Husa. Pro to samé pohrdání mocných pravdou se upálil Jan Palach.
Podle stejného vzoru nakládají mocní tohoto světa s pravdou i dnes. Velmi hutně to vyjádřil Alexandr Solženicyn: „My víme, že oni lžou. Oni vědí, že my víme, že oni lžou. My víme, že oni vědí, že my víme, že lžou. A přesto stále lžou.“ K tomu dodává Ježíš memento: „Když vede slepý slepého, oba padnou do jámy“ (L 6,39). Nástrojem lži je pokrytectví. Nástrojem pravdy je důvěra.
Žijeme v apokalyptické době, uprostřed svým způsobem „apokalyptické“ války. To slovo znamená v řečtině odhalení. Válka na Ukrajině (a ani jinde) není pouhým regionálním konfliktem. Odhaluje totiž souboj dvou civilizačních principů, který staví lidi proti sobě. Válka odhaluje, že zastat se napadeného znamená hájit princip lidskosti. Stát za agresorem znamená hájit farizejský princip nadřazenosti a znásilňování pravdy.
Na základní rovině ale odhaluje charakter každého z nás – odhaluje, kdo „vidí“ (myslí na druhé) a kdo je slepý (myslí jen na sebe).
Onen slepec z příběhu podle Ježíše nezhřešil. Slepota není podle něj Božím trestem za hřích, ale nadějí, že každý z nás byl zrozen k tomu, aby se na něm zjevily skutky Boží. Proto kdo chce žít s nadějí na budoucnost, musí si svou slepotu přiznat a zvláště tehdy, má-li pocit, že všechno ví lépe.
Nebo jak napsal Kierkegaard: „Jsou dva způsoby, jak se nechat oklamat. Jedním je věřit tomu, co není pravda, druhým je odmítnout přijmout to, co pravda je.“
Přiznat svou slepotu je zásadní. Pro každého osobně i pro svět, který má přežít.
Tomáš Procházka
Modlím se společně s apoštolem Pavlem (Ef 5,8-14):
Bože, ať se nepodílím na neužitečných skutcích.
Dej mi schopnost nazývat je pravým jménem.
Nechci to jen sám pro sebe, ale i proto, aby svět nemusel mluvit o tom,
co je odporné jen slyšet.
Prosím, uzdrav systémovou slepotu lidstva na našich vlastních užitečných skutcích.
Probuď nás, slepé, do zářícího světla splněných snů našich otců.
Ať řekneme: vidíme, aniž bychom zůstávali ve tmě.
Amen.
