Rostliny jsou součástí bohatosti Božího stvoření. Podle knihy Genesis mají rostliny svůj původ ve třetím dni, či třetí epoše Božího plánu vzniku a vývoje světa. Původně holá, prázdná, pustá, nehostinná země se začala podle Božího záměru pokrývat rostoucí trávou a zaplňovat se rostlinami (Gn 1,11-12).
Objevují se a rozrůstají se na zemi rozmanité druhy zeleně od nejmenších rostlinek až po mohutné stromy. Ještě mnohem dříve, než zde po zemi chodil člověk, už zde byla zeleň i barevné květy. Tráva má zvláštní odolnost a projevuje se životní silou. Poseká se, ale zase znovu vzroste. Uschne, ale zase se znovu vláhou probudí k životu.
Zeleň má v řádu stvoření svoji nepřehlédnutelnou důležitost. Běžně si trávy příliš nevšímáme. Po trávě se šlape, sedáme si na ní. Když je úhledně zastřižená, hraje se na ní fotbal nebo golf.
Zeleň má však svůj význam pro druhé, a to zcela nepostradatelný. Tráva a rostliny poskytují prostředí pro život dalším tvorům. V trávě žije mnoho živočichů. A tráva je potravou pro mnohá zvířata. Jak slyšíme v Žalmu 104.: „Dáváš růst trávě pro dobytek…“ (Ž 104,14). Také pro nás lidi jsou rostliny nepostradatelnou potravou v podobě obilí a dalších rostlin. Ze země tak získávám chleba a další potravu (Ž 104,14).
Se stvořením rostlin je spojena nejen úžasná zeleň, výrazně jasná zelená barva, ale i zvláštní barevnost květů. Říká se, že „květiny jsou úsměvem země.“ Přinášejí radost a navozují pocit příjemné a slavnostní nálady. Květiny se užívají k výzdobě chrámů, jejich motivy byly i v jeruzalémském chrámu. A také se jimi zdobí oltáře, klademe je na stůl Páně. Klášterní zahrady vytvářejí vzpomínku na ráj. Neboť obraz biblického ráje je spojován s představami zahrady plné nádherných rostlin a barevných vonících květin.
U Ježíše vidíme radost z přírody, kterou viděl jako svědectví o Otcově moudrosti a dokonalosti. Ježíš se velice dokázal těšit z květin a jejich krásy. Říká svým učedníkům: „Pohleďte na polní lilie…“ (Mt 6,28). Ježíš užívá básnický výraz „Bůh obléká trávu do barevných šatů.“ Takové šaty neměl ani král Šalomoun, jako jediná z nich (Mt 6,9). Jarní nebo letní louka je oblečena do nádherných barevných šatů. Jistě není náhodné, že právě motivy květů si dávají lidé na šaty.
V Bibli jsou však tráva a květy vyjádřením také pomíjivosti. Vždyť tráva zrána rozkvete a už odkvétá, večer uvadne a uschne, čteme v Žalmu 90 (Ž 90,6). V biblické zemi je tráva vystavena horkému žáru slunce. Ale i v jiných podmínkách květy nakonec uvadnou. Prorok Izajáš užívá obraz trávy a květů jako příměr pro nestálost lidu (Iz 40,7). „Tráva usychá, květ vadne, ale slovo Boha našeho je stálé na věky“ (Iz 40,8; 1 Pt 1,24). Ve srovnání s Božím slovem a duchovními hodnotami, které jsou věčné, jsou byliny a květiny pomíjivé a křehké.
Příroda jako Boží stvoření má však jedinečnou hodnotu ve svém celku i v každé jednotlivosti a každém detailu, i v té nejnepatrnější rostlince. Každá malá rostlina a křehká květina je znamením Boží moudrosti, mnohotvárnosti a moci života, který od něho pochází. I rostliny si zasluhují náš respekt a ohled. Podle teologa a lékaře Alberta Schweitzera a jeho etiky nazvané „nauka úcty k životu“ má člověk do přírody zasahovat jen z nutnosti. Když zemědělec na louce pokosí tisíce květů a dá posečenou trávu za potravu kravám, tak je to v pořádku, neboť je to z nutnosti. Kdyby však bezmyšlenkovitě trhal květy kolem cesty, není to z nutnosti, a je to proti řádu života.
Jako věřící spatřujeme v darech země projev péče Dárce života a moudrost toho, který nám přírodu svěřil k přebývání a opatrování. Proto i každá rostlina má mít náš respekt. Bůh nechtěl, aby země byla pustá a prázdná. Rostliny jsou užitečné pro druhé. Květiny nás učí vnímat krásu. Současně nám slabá tráva a křehké květiny připomínají naši pomíjivost a vedou nás k tomu, abychom se neupínali k ničemu pomíjivému, ale hledali Kristovo království a hodnoty, které nepominou a zůstávají navždy. I květiny se obracejí ke světlu, přicházejícímu shůry.
