Dne 23. prosince 2022 uplynulo padesát let od smrti Abrahama Joshuy Heschela, jednoho z nejvýznamnějších židovských myslitelů dvacátého století. Ačkoli vyrůstal ve zbožné chasidské pospolitosti, rozhodl se pro „světská“ studia na univerzitě v Berlíně.

Stal se v důležitém slova smyslu „občanem dvou světů“, světa židovské duchovní tradice na jedné straně a světa osvícenské sekulární kultury na straně druhé. Své životní poslání nalezl ve zprostředkování dorozumění mezi těmito dvěma světy.
Narodil se 11. ledna 1907 ve Varšavě ve významné chasidské rodině. Mezi jeho předky najdeme nejslavnější postavy východoevropského chasidismu, jako byli Magid z Meziriče, Levi Jicchak z Berdičeva nebo Izrael z Ružinu. Rodinné prostředí tradiční chasidské zbožnosti bylo pro hloubavého mládence trochu těsné, proto se proti němu v jistém smyslu vzbouřil. Po absolvování tradičního židovského vzdělání v ješivě, završeného rabínskou ordinací, vystudoval také liberální „Hochschule fur die Wissenschaft des Judentums“, po jejímž absolvování získal druhou, tentokrát liberální rabínskou ordinaci.
Zároveň studoval na univerzitě v Berlíně, kde v roce 1934 obhájil doktorskou práci o hebrejských prorocích. V roce 1937 ho židovský filosof Martin Buber (1878–1965) povolal do Frankfurtu nad Mohanem, aby po něm Heschel převzal vedení tamní pověstné vzdělávací instituce „Jüdisches Lehrhaus“.
V roce 1938 byl Heschel deportován z Německa do rodného Polska, kde krátce učil na varšavském Institutu judaistiky. V témže roce, pouhých šest týdnů před invazí německé armády do Polska, se mu podařilo uprchnout do Londýna. Posléze přesídlil do USA, kde od roku 1940 přednášel na liberální „Hebrew Union College“ v Cincinnati. Od roku 1946 až do své smrti v roce 1972 pak působil na „Jewish Theological Seminary“ v New Yorku jako profesor židovské etiky a mystiky. Zemřel 23. prosince 1972.
V Heschelově rozsáhlém díle se vzhledem k jeho dvojímu vzdělání jedinečným způsobem prolíná vroucí niternost židovské mystiky s výzvami a hledisky osvícenské vědecké racionality. Vzhledem k tomu, že v mládí na vlastní kůži zakusil projevy lidového antisemitismu a později jen o vlásek unikl deportaci do koncentračního tábora, stalo se jedním z trvalých motivů Heschelova myšlení trauma spojené s utrpením židovského národa v době druhé světové války.
Heschel nebyl akademickým učencem v obvyklém slova smyslu. Tváří v tvář hroznému zpochybnění hodnoty a důstojnosti lidského života v událostech druhé světové války opustil čistě akademický způsob života a působil jako aktivista. A zdaleka ne jen mezi svými souvěrci. Zapojoval se do rozhovorů s představiteli křesťanských církví, jako zástupce Amerického židovského výboru se v roli poradce účastnil Druhého vatikánského koncilu a měl přímý vliv na utváření katolické nauky o mezináboženských vztazích. Po boku svého přítele, baptistického teologa Martina Luthera Kinga (1929–1968), se zapojil do boje za občanská práva Afroameričanů. Vystupoval veřejně proti válce ve Vietnamu, angažoval se ve veřejných debatách o americkém školství, o výchově mládeže, o etických předpokladech zdravotnické péče a v řadě dalších oblastí.
Nejhlubší motivy Heschelova působení byly ovšem ryze duchovní. Byl přesvědčen, že zásadní zpochybnění hodnoty a důstojnosti lidského života v prostředí západní kultury, jak se projevilo v apokalypse druhé světové války, má hluboké historické kořeny. Podle Heschela uzrává v plynových komorách vyhlazovacích táborů dlouhodobý proces dalekosáhlé duchovní krize euroamerické civilizace. Západní člověk postupně ztrácí smysl pro svatou Přítomnost v dějinách, tím ale zároveň ztrácí také smysl pro posvátnou hodnotu lidského života.
Nezcizitelná důstojnost lidského života se totiž hroutí, je-li zbavena svého teologického odůvodnění: člověk je nadán důstojností proto, že je nositelem Božího obrazu, že je tedy ze své podstaty „svědkem Boží svatosti“. Jeli ovšem zpochybněn a zapomenut Bůh, je otázkou času, kdy bude zpochybněn a znevážen také člověk. Je-li popřena či zapomenuta posvátnost Nebes, bude nevyhnutelně časem odmítnuta také posvátnost lidského života. Civilizace dospěje do stadia, kdy nikomu nebude nic svaté. Z tohoto Heschelova přesvědčení vychází i jeho pojetí cesty k nápravě: je třeba napřít veškeré úsilí k dosvědčování svaté Přítomnosti v lidském světě. Je třeba bojovat proti „zapomenutosti Boha v dějinách“ – nejen z čistě náboženských důvodů, ale v zájmu záchrany lidství jako takového.
I proto se Heschel jako židovský filosof pokouší o zprostředkování židovské duchovní tradice nežidovskému světu. Proto se jeho knihy obracejí na nejširší publikum, nejen na židovské čtenáře. Proto nepíše nesrozumitelné akademické elaboráty, ale čtenářsky přístupná, čtivá pojednání o důležitých duchovních a filosofických otázkách.
Ano, Heschelovy texty se vyznačují vysokou literární kvalitou. Z několika jeho knih se staly světové bestsellery. Jeho práce jsou inspirující a provokativní, mají překvapivě silný poetický náboj. Mnozí čtenáři popisují setkání s Heschelovými knihami jako svého druhu iniciační zkušenost. Heschel nenudí, nementoruje, nepoučuje. Zároveň nikdy nemluví „neutrálně“, daleko častěji zve a vyzývá, přesvědčuje a dosvědčuje, jako potomek a věrný žák chasidských mistrů „plane svatým plamenem“. Dává čtenáři nahlédnout do vlastní niterné zkušenosti.
Mimo židovské prostředí jsou daleko nejznámější ty Heschelovy práce, které se pohybují na oborovém rozhraní filosofie náboženství a svébytné židovské antropologie (Man is not alone. A Philosophy of Religion; Člověk není sám. Filosofie náboženství, dále God in Search of Man. A Philosophy of Judaism; Bůh hledá člověka. Filosofie judaismu, dále Who is Man – tato práce vyšla roku 2017 v nakladatelství OIKOYMENH pod názvem Kdo je člověk). Do téže kategorie patří také Heschelova studie, věnovaná šabatu a jeho významu pro současného člověka (The Sabbath. Its Meaning for Modern Man, tato kniha vyšla roku 2009 v nakladatelství Academia pod názvem Šabat. Jeho význam pro současného člověka). A do této kategorie patří také Heschelova práce věnovaná modlitbě Man’s Quest for God. Studies in Prayer and Symbolism, jejíž český překlad, nazvaný Člověk hledá Boha, vyšel v roce 2018 v nakladatelství Vyšehrad.
Podstatným prvkem Heschelovy osobité filosofie náboženství je jeho pojetí Boha, inspirované duchovní tradicí východoevropského chasidismu a jeho staršího inspiračního zdroje, jímž je luriánská kabala. Bůh v tomto pojetí není nezúčastněný Vládce vesmíru, povznesený nad veškeré stvoření. Není to „nehybný Hybatel“ („unmoved Mover“) aristotelského monoteismu. Naopak, je to „nejpohnutější Hybatel“ („the most moved Mover“).
Už v Heschelově mladistvé básnické tvorbě Bůh „plane svatým zanícením“, touží a prahne po člověku, trpí spolu s člověkem a je plně účasten dramatu lidských dějin. Je naplněn božským patosem („divine pathos“), a zve každého člověka, aby tomuto svatému patosu otevřel srdce, nechal se jím prostoupit, a tím „zatoužil po tom, po čem touží Bůh.“ Heschel je v této věci věrným žákem chasidské tradice: Bůh a člověk jsou v pojetí chasidských mistrů tajemně a bytostně, ba osudově spojeni. Bůh je v jistém smyslu „odkázán na člověka“ právě tak, jako je člověk odkázán na Boha. Co to přesně znamená?
Především to, že „Bůh nemá jiné ruce, než ty naše“. Proto volá člověka ke spolupráci, k partnerství ve společném díle nápravy světa („tikun olam“). Člověk, který otevře srdce svatému zanícení, stává se mluvčím a vykonavatelem Boží touhy, a tedy prorokem. Ano, Heschel věří, že proroctví neustalo. Bůh stále mluví, stále hledá a volá lidi ochotné naslouchat… a odpovědět. Odpovědí na Boží povolání je pak nejen prorocké slovo, ale také a zejména prorocký čin, konkrétní skutek, směřující k nápravě světa.
I z tohoto důvodu je Heschel právě tak aktivistou jako akademikem. Právě toto přesvědčení jej vedlo k aktivnímu zapojení do veřejné kampaně proti válce ve Vietnamu, do boje proti diskriminaci Afroameričanů po boku Martina Luthera Kinga, do boje o záchranu sovětských Židů i do angažované účasti na rozhovorech o reformě školství a zdravotnictví v USA.
A ovšem také do rozhovoru s představiteli křesťanských církví, až po aktivní účast na Druhém vatikánském koncilu. Proč je podle Heschela mezináboženský dialog důležitý? Protože dílo nápravy světa si vyžaduje všechny lidi dobré vůle. Bůh podle něj promlouvá ke každému člověku, nejen k věřícím židům. Úkolů je mnoho, židé sami na nápravu světa nestačí. Vzhledem k množství a rozmanitosti úkolů je to podle Heschela dobře, že náboženských tradic je vícero. Ano, „pluralismus je Boží vůlí“ říká Heschel, a „žádné náboženství není ostrov“. Tváří v tvář reálnému ohrožení lidskosti člověka, jemuž čelíme v současném světě, je třeba spojit síly ke spolupráci i přes hranice náboženských tradic.
Podle jednoho jízlivého komentáře byl Heschel prostě „chasid, který se nakazil osvícenstvím“.
Daleko přesnější je říci, že tento pozoruhodný muž, od jehož smrti dnes uplyne padesát let, byl zbožný židovský učenec, který čestně přijal výzvu osvícenské kritiky a nalezl či vybojoval osobitý způsob, jak znovu věrohodně přemýšlet a mluvit o Bohu. A nejen jak přemýšlet a mluvit, ale také jak znovu objevit ve vlastním srdci svaté zanícení a prakticky se zapojit do díla nápravy světa.

Pavel Hošek, info.dingir.cz
Foto: https://www.ucla.edu/

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše