Naše zvídavé otázky v seriálu přibližujícím život a dění kolem duchovních naší Církve československé husitské se tentokrát zaměřily na farářku, kterou my v redakci známe jako osobnost, jež se rozhodně nebojí říct svůj názor a stát si za ním – což se možná docela hodí v oblasti, kde po dlouhá léta kromě své farářské práce působí; totiž v sociální práci a diakonii.
Představujeme Olgu Líbalovou, farářku náboženské obce Hronov a Machov a členku správní rady Husitské diakonie.
Kdy jste se rozhodla stát se farářkou a je pro Vás tato práce naplňující?
Kdyby pro mne tato práce nebyla naplňující, tak ji nedělám a jdu do starobního důchodu. Po skončení studia na HTF mi nebylo umožněno jít na faru (nedostala jsem státní souhlas), a to bylo velké zklamání. Živila jsem se tedy jako servírka, prodavačka a uklízečka. Vše se změnilo až po listopadu 1989. Otevřely se různé možnosti a plány v té době byly velké. Jednoho dne ale u dveří zazvonil tehdejší královéhradecký biskup Jaromír Tuček. Uměl o potřebách církve přesvědčit nejen mě, ale celou naši rodinu. Vše jsme tedy přehodnotili a začali opravovat hronovskou faru i kostel a v roce 1991 jsme se mohli do Hronova nastěhovat.
Co je pro Vás při práci nejnáročnější či největší výzvou? A naopak, na který moment ze svého působení nejraději vzpomínáte?
Práce farářky je náročná a nikdy nejste dostatečně připravená na úkoly, které den přinese. Výzvou je pomoc, proto pracuji i pro diakonii, a pěkných okamžiků a chvil je také mnoho. Ráda vzpomínám na práci s dětmi při hodinách náboženství v machovské škole, dětské tábory na horách nebo pobyty pro seniory „Babí léto“, které jsem patnáct let organizovala spolu s Domovem odpočinku ve stáří Justynka Hronov a s domovem U Spasitele Frýdlant. Velkým potěšením je pro mne „půlnoční“ bohoslužba v Machově.
Kde to mají? Kůr plný hudebníků a zpěváků. Bratr Jaroslav Šrůtek s nimi každý rok připraví bohatý vánoční program. Přijíždějí lidé z širokého okolí oslavit spolu s námi narození Spasitele. Jen škoda, že náš sbor není tak plný každou neděli, ale jen 24. a 25. prosince. Pěkná je i práce ve skupině „Ženy tří zemí“ (Češky, Němky, Polky), kam mě před léty přizvala sestra farářka Alena Naimanová.
Známe Vás jako člověka dlouhodobě angažovaného v rámci Husitské diakonie, kde jste i ve správní radě. Jak se během let proměnila tato oblast působení naší církve?
Husitská diakonie – to by bylo na samostatný článek. Zkusím to stručně. Diakonie – pomoc bližnímu – ke křesťanství neodmyslitelně patří, a tak to chápali i zakladatelé CČS(H). V počátcích církve byla sociální práce velice rozvinutá ve všech oblastech, pomoc dětem, seniorům, všem potřebným (např. dětský domov v Jílovém, střediska osobní hygieny, vývařovny, pohřební ústav...).
Později pod heslem „stát se postará o potřeby člověka – církev k tomu nepotřebuje“ nemohla církev své aktivity v této oblasti rozvíjet.
Až po mnoha letech začal prof. Rudolf Horský v Praze na Spořilově sbírat nepotřebné dioptrické brýle a posílat je do rozvojových zemí.
Po sametové revoluci velké diakonické dílo rozjel úpický farář Ing. Ondřej Šik. Sbíral nepotřebné oděvy a další věci, dobrovolníci z náboženské obce vše pečlivě třídili a balili. Tato materiální pomoc se potom vozila potřebným u nás, ale i do zahraničí (tehdy byla válka v Jugoslávii).
V té době péčí faráře Iva Šimůnka a přátel z Holandska byl vybudován domov U Spasitele ve Frýdlantě. Na jihu Čech, v Trhových Svinech – na faře, která zoufale volala po rekonstrukci, se otevřela chráněná dílna Domeček. Později Karel Filip ještě vybudoval středisko Nazaret v Borovanech. Vznikala i další diakonická střediska, některá postupem času zanikla, některá přešla do soukromých rukou, ale ta, která zůstala pod křídly CČSH, odvádí poctivou a užitečnou práci. Velká škoda je, že CČSH z restitučních vyrovnání nedává žádné finanční prostředky na podporu a rozvoj diakonické práce.
Vaše kamarádka ses. Jitka Wendlíková nám prozradila, že jste mimo jiné i farářkou za volantem, která je vždy ochotná rychle přispěchat na pomoc lidem v nouzi. Pokud se Vám podaří po všech svých náročných aktivitách najít čas na odpočinek, jak relaxujete a co Vám dodává energii?
Energii pro další práci v církvi, ale i ve městě, ve kterém žiji, mi dávají ochotní lidé. Ochotně pomohou s tím, co sama nezvládám nebo neumím.
Jsem farářkou v Hronově a Machově a myslím, že bez volantu – auta – by to nešlo. Vzdálenost není až tak veliká, ale ne vždy je autobusové spojení a vlak do Machova nejezdí. Vrátím se k první otázce. Kdy jsem se rozhodla být farářkou?
Velký vliv na toto rozhodnutí měl farář Vladimír Novák. Ve škole nás učil náboženství, na faře se scházela mládež a snažil se i o náš kontakt s ostatními. Jezdili jsme na mládežnické kurzy, které v Praze vedl Milan Matyáš. V době, která nebyla křesťanské mládeži nakloněna, odvážní faráři Petránek a Lulek organizovali pro mladé o prázdninách lesní brigády. Doba byla těžká, ale byli jsme mladí a mnohá přátelství trvají dodnes.
Koho Vy osobně považujete za inspirativní osobnost (faráře či farářku) Církve československé husitské a proč?
Inspirativní osobnost – těch je celá řada: Mgr. Alena Naimanová – farářka, nemocniční kaplanka, pracuje pro Světový den modliteb, organizuje setkání žen tří zemí, lektorka, která cvičí paměť, vždy obětavá.
ThDr. Jan Rokyta – farář, vysokoškolský pedagog, obdivuhodný otec dvou dcer, člověk, který vždy najde čas na rozhovor nebo návštěvu seniorů a nejen jich, má laskavé slovo tam, kde je to potřeba.
Manželé Bőhmovi – faráři ve výslužbě – pokud se to dá takto říci, protože slouží stále svým příkladným životem, životní moudrostí a je radost s nimi být.
Děkujeme za upřímnost a přejeme vše dobré.
