Rozhovor Olgy Nytrové s profesorem Štěpánem Rakem.

Vím, že jsi léta obdivoval mírotvorce a génia J. A. Komenského, zejména jeho Obecná porada o nápravě věcí lidských tě nadchla silou své vize, naléhavostí poselství, které se týká celého lidstva. Jaký byl osud tohoto spisu, na němž autor velmi lpěl a přál si, aby jím byly lidské bytosti osloveny?

Rukopis díla se krátce po Komenského skonu na dlouhá staletí ztratil. Nalezen byl v žalostném stavu až ve 30. letech 20. století v sirotčinci v německém městě Halle. Po dlouhých peripetiích pak dílo konečně vyšlo. Nejprve v r. 1988 ve zkráceném vydání pod názvem Všenáprava obrazem s dobovými rytinami a krásnými fotografiemi doc. Jiřího Všetečky. Teprve až v roce 1992 vyšlo kompletní dílo k 400. výročí narození J. A. Komenskeho, ovšem jen v češtině. Komenský totiž na smrtelném loži zapřísahal Božím soudem svého syna Daniela a přítele Kristiána Vladislava Nigrina, že musí dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských vydat všem národům světa v jejich jazycích. To se žel dodnes nestalo. A to byl také hlavní důvod, proč jsme se s Alfredem Strejčkem vášnivě pustili do přípravy našeho projektu Vivat Comenius, v němž stěžejní myšlenky zazní v osmi jazycích.

Alfred Strejček začal na scénáři pořadu Vivat Comenius pracovat již v roce 1987. Obrátil se s prosbou o spolupráci na tebe jako na skladatele a koncertního kytaristu, s přáním, abys zhudebnil kompozice do formy koncertu pro kytaru, housle, violoncello, lidský hlas a orfický instrumentář. Bylo to působivé a šťastné řešení.

Dodnes milostivému Osudu děkuji, že mi přivedl Alfreda do života. Byly to neskutečné zážitky a velká vzrušující dobrodružství, jež jsme na naší pouti s Komenským prožili. Těžko s tím je cokoli dalšího srovnatelné. Dvě podoby díla, tedy původní verze s více nástroji a stejně tak náš společný koncert s Alfredem jen ve dvou měly své opodstatnění a důležité sdělení. Ve dvou jsme pak procestovali bezmála čtyřicítku zemí čtyř kontinentů a dostali jsme příležitost hrát jak před králi, královnami, premiéry, prezidenty, parlamenty, tak i před domorodci a prostými lidmi.

Scénický pořad Vivat Comenius přispěl ke splnění posledního přání velkého teologa, pedagoga a mírotvorce vyslat do světa jeho duchovní poselství. Jaký máš pocit z toho, že jsi mohl přispět k šíření velikých a ušlechtilých myšlenek a rad, jak vést moudrý život, vedoucí k dobru a zohledňující nejvyšší hodnoty?

Pocit je to vskutku silný a vznešený. Náš pořad vzbuzoval všude nadšení a paradoxně byl o něj mnohonásobně větší zájem v cizině než u nás, v národě Komenského. Ale tak už to prostě bývá a netýká se to jen Jana Amose.

Chtěla jsem s tebou začátkem 90. let minulého století natočit půlhodinový rozhovor, a tak jsem na tvé pozvání přijela za tebou do Radotína, kde jsme oba prožili dětství a část mládí. Řekl jsi mi tehdy, že by sis přál, abyste se s tímto úžasným projektem dostali až do Bílého domu. A sen se ti splnil.

Splnil se potažmo, neboť do Bílého domu se dostala naše nahrávka. Nicméně za nejsilnější představení považujeme oba vystoupení ve slovutné galerii Uffizi ve Florencii, kde jsme se v oné bazilice ocitli před originálem obrazu Komenského od samotného Rembrandta. Bylo to nezapomenutelné.

Jak vnímáš skutečnost, že záštitu nad zmiňovaným projektem přijalo UNESCO?

Je to veliká pocta. Toto ocenění je pro nás i velkým závazkem.

Na která vystoupení na různých kontinentech vzpomínáš obzvlášť rád?

Již jsem zmínil Florencii, ale těch úžasných míst za ta léta byly stovky. Určitě rád zmíním Mexiko, kam na Komenského chodily tisícovky lidí; na univerzitu v americkém městě Jacksonu ve státě Mississippi, kde Komenskému aplaudovaly dvě tisícovky studentů, z nichž mnozí pak po koncertě stáli frontu nikoli na naše podpisy, ale aby si opsali některé z Komenského myšlenek. Určitě musím připomenout i nejjižnější univerzitní město v Chile Talca, kde se díky Komenskému po desítkách let usmířily dvě univerzity.

Další neskutečný zážitek nás čekal v klášteře Vierzehnheiligen v Německu, kde náš pořad byl odměněn ovacemi ve stoje, ale především proto, že díky Komenského myšlenkám sestra představená konečně odpustila našemu národu, s nímž měla nezahojenou bolest v podobě drastického vyhnání svých rodičů po válce z naší země. A samozřejmě nesmím zapomenout na koncert v maorské vesnici Coromendal na Novém Zélandě, kde se k závěrečnému zpěvu na Leibnizův epitaf přidali všichni a společně jsme pak vycházeli ven, kde nám i Komenskému náčelník Waga Unga učinil „official Welcome“ do maorského rodu. A vyvrcholením pak bylo, když asi šestiletá dívenka přinesla knihu, podle níž se tam děti učí, a knížka se jmenovala Schola Ludus od J. A. Komenského. V té chvíli jsem měl v očích slzy a uvědomil jsem si, že zatímco my, národ Jana Amose, vymýšlíme stále nové pedagogické metody, maorské děti se učí podle Komenského…

Část tohoto sugestivního pořadu jsem viděla v tvém provedení v Muzeu J. A. Komenského ve Valdštejnské ulici v Praze. Jaké jsou další plány s touto jedinečnou vizí?

Uvidí se, co osud přinese…

Ptala se Olga Nytrová

Foto: Lenka Jarošová

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše