Již odmalička mě tatínek brával kaž­dou sobotu do Beskyd na Ondřejník. Chodívali jsme s naší fenkou Monou, zatímco maminka nás čekala doma. Pokaždé jsme se znovu dívali na malou chatrč, která stála na úpatí nejprudší části této trasy. Vyprávěli jsme si, jak by se dala opravit a zve­lebit. Jak jsem dospívala, priority a aktivity v mém životě se měnily a s tatínkem začal více chodit můj mladší bráška Jeník.

Jednoho dne mi tatínek s Jéňou řekli, že chatrč kou­pili dva pánové a teď ji pomalu vlast­ními silami opravují. Tehdy jsme ani netušili, co jsou zač, ani co mají v úmyslu. Naše návštěvy Ondřejníku však pokračovaly a ze zvědavosti jsem se opět začala přidávat i já.

Ti dva pánové postavili venkovní zděný přístřešek a v něm vybudovali „základní tábor“, kde se mohou tu­risté, pocestní i všichni ostatní lidé občerstvit při výstupu na horu. Začali jsme se s nimi bavit a týden co týden se více poznávat. Ukázalo se, že jsou to velmi milí lidé, kteří se tady v Beskydech poznali, spřátelili a společně začali opravovat tuto zbořeninu. Mladší z nich pracuje v Praze, a proto na horách bývá jen o víkendu, zatímco ten druhý, Vašek, na horách tráví penzi. A protože žil celý život v zahraničí, nemá tady rodinu a svůj čas věnuje zá­kladnímu táboru a turistům. Jednou náš malý Jéňa řekl Vaškovi „dědo“. Od té doby mu tak říkáme všichni, a jelikož druhého dědečka nemáme, tak jsme Vaška „adoptovali“ za našeho dědu. Za těch pár let vyrostla u základního tábora i fajn chaloupka, kde děda s přáteli pobývá. Chodíme za ním každou sobotu a vždy se moc těšíme.

Jako asi každý člověk i my navštěvujeme o svátcích rodinu a blízké přátele. A nejinak tomu bylo i o těchto Vánocích. Na Boží hod jsme se sešli celá rodina u babičky s dědou a na Ště­pána jsme se s tatínkem a naším pejskem Milíkem vydali do hor za dědou Vaškem. V kopcích vládla příjemná atmosféra, navz­dory ne příliš dobrému počasí. Děda byl v dobré náladě, probí­rali jsme život a radovali se. V tom někdo začal mluvit o velice nezvyklém kříži, který byl nedávno instalován na vrcholu hory. Začali jsme se zajímat, co je na tomto Ježíši tak neobvyklého, že se kolem toho vede tolik debat. A tak, aniž bychom to měli původně v úmyslu, odhodlali jsme se „vyškrábat“ nahoru. Kříž však byl daleko výš než turistická chata a všechny běžné trasy a s tím jsme nepočítali. Terén byl náročný, bahno a nepořádek po roztátém sněhu nám to zrovna neulehčovaly a čím výše jsme byli, tím více foukalo. Svah byl velmi prudký a nebral konce. Několikrát jsme to již chtěli vzdát, ale pak se cosi zlomilo a my jsme tam chtěli za každou cenu dojít. Když jsme konečně uvi­děli praporek na vrcholu hory, byli jsme svým výhledem zcela omámeni. Nad krajinou otevřenou do velké dálky se na kříži do­slova vznášel Ježíš a působil jako Pán všeho tvorstva. Tento vý­hled mě natolik oslovil, že jsem si až po chvíli uvědomila, že toto ztvárnění Je­žíše je skutečně něčím jiné… Vždyť on není umučený, ani nijak ztrápený, on je již po vzkříšení. Jde z něj neuvěřitelná energie, působí, jakoby právě teď přišel spasit svět. Nechápala jsem, co lidem tak vadí, a byla jsem zážitkem, který byl ještě umocněný počasím, naprosto kon­sternována.

Debaty o kříži se vedou i nadále a mě tento zážitek inspiroval pro vykonání dalších netradičních cest za Ježíšem. Dle mého názoru totiž neexistuje přede­psaná forma, jak Ježíš nutně musí být ztvárněný. Proč by nemohl být vyobra­zen jako již vzkříšený? Zvlášť na místě, ke kterému to perfektně sedí. Vždyť přece sám Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení a život.“

Michaela Schönwälderová
NO Slezská Ostrava

 Zobrazení: Nový kříž na Ondřejníku, Frýdlant. Autor: Zdeněk Poruba, Člověk a víra

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše