…a tak nuzný má naději, ale podlost musí zavřít ústa. Job 5,11-16
Po sametové revoluci jsme doufali v mravní a duchovní obrodu národa. Zůstalo tak trochu u toho doufání, moc se pro to neudělalo. Církve získaly volnější ruce, ale bohužel vytvořily dojem, že jim nejde o Kristovu lásku k bližním, ale o jakési majetky.

Vlastnictví, na které ve chvíli, kdy se národ ústy svých zástupců rozhodl, že se znárodněné majetky budou vracet, měly církve logické právo.

Nenávist k církvím se opět probudila, promluvila závist.

Na druhou stranu se nyní církve musí zabývat svými majetky a není to lehké, bere nám to sílu, vždyť k církvím často inklinují lidé, kteří jsou idealističtí a sami skromní a neprahnou po tom, zabývat se financemi.

Zabývali jsme se těmito problémy a poměrně málo pak tím, vážně otevřít otázku selhání před rokem 1989, málokdo z církve opravdu otevřeně vysvětlil, proč spolupracoval s církvi nepřátelským systémem. Nepřišlo mnoho doznání, nepřišlo ani příliš odpuštění. Mohli jsme jít příkladem necírkevnímu světu – podívejte se, takto si to umíme v rodině církve vyříkat, takto si umíme v rodině církve odpustit. Nestalo se, nebyli jsme dobrým příkladem. Vždyť církev je expert na otázky doznání viny i expert na otázky spravedlnosti a odpuštění!

Společnost si utáhla opasky, abychom dohnali (neříkám předehnali) ten vzorný Západ s velkým Z. Někteří si dokázali rychle vydělat pro svou šikovnost či šikovnost v uvozovkách, jiní, i ti samí, přišli k majetkům v restitucích a už nemusí pracovat do konce života. Nůžky mezi chudými a bohatými se rozevřely. Objevili se žebráci, vybírání popelnic se stalo běžným pohledem. Objevili se bezdomovci. Brali jsme to jako důsledek svobody, svobody svůj majetek propít nebo prohrát u hracích automatů.
Brali jsme to jako jejich vlastní chybu. Jako důsledek jejich vlastní lenosti. Kdo se snaží, ten půjde finančně vzhůru – to se jevilo nezpochybnitelné. No, ti hloupější si holt vydělají méně, taková je příroda, někoho holt obdařila víc, někoho míň, nerovnost je přirozená, volat po větší sociální rovnosti znamená volat zpátky ty zlé komunisty.

Společnost toužila po materiálních hodnotách, projevila se ve svém materialismu a politici ji v tom utvrzovali slovy i činy. Byly čestné výjimky i mezi politiky, někteří volali po idealismu, ale jejich vlastní činy jejich slova zpochybnily.

Nemohli jsme v minulém režimu být příliš kritičtí, jen takzvaně konstruktivně. Po převratu, kterému říkáme něžná revoluce, jsme našli zalíbení v nadávání jeden druhému, zaobírali jsme se kritikou, libovali si v ní, všechny hvězdy padaly z nebe jak Karel Gott, poplivali jsme kde koho. Celá kultura zvulgárněla, zhrubla, stala se agresivní.

Takto jsme chápali svobodu. Svobodu vytahovat šibenice na demonstrace, svobodu volat, že by bylo skvělé, kdyby ten který politik již „zdechnul“ jak prašivý pes.

Z každého se stal odborník na všechno, každý může být psychiatrem a stanovovat diagnózu demence či jiné. Přání zlého přišlo na denní pořádek.

Ani úsloví, že karma je zdarma, mnohé neodradilo.
Mravní obroda se nekonala. Vytvořila se společnost, ve které jeden pohrdá druhým, ve které jsou lidé ponižováni pro svá politická přesvědčení, pro svůj venkovský původ, pro své nízké vzdělání.

I mnozí křesťané se povyšují, posmívají se, mají dojem, že ta jejich politická pravda je ta jediná správná, a kdo myslí jinak, je hlupák a neznaboh či kacíř.

Opět nejsme jako křesťané příkladem toho, jak lidé mají o sobě vzájemně mluvit, jak mají spolu komunikovat, jak spolu mají vést dialog, jak mají hledat vzájemné pochopení pro odlišné postoje vyrůstající z odlišných zkušeností a tradic.

Pýcha předchází pád, je toho plná Bible, povyšování se nad slabými bude Bohem potrestáno. Bůh se jich zastává a zastane. Zesměšňování druhých, jejich označováním jako například dezolátů, tedy zoufalců, politováníhodných, žalostných osob, je výstižným příkladem.

Ale Bůh stojí na straně dezolátů, lidí zoufalých, lidí smutných. A bude srážet hlavy povýšených, namyšlených, pyšných, rádoby lepších lidí. Bůh je zastánce trpících, bude je hájit. Žádné vítězství ani bohatství není věčné. Bůh nás bude soudit, všechny. I za zlá slova, i za to, že jsme se nezastali poplivaných a zesměšňovaných.
Tomáš Novák

Ilustrace: Henri Pieck (1895-1972). Vyhlížení svobody, Buchenwald 1945.

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše