V pátek 3. března budou tisíce lidí ve více než 170 zemích světa prožívat a slavit tradiční Světový den modliteb. Liturgii a zamyšlení tentokrát připravily ženy z Tchaj-wanu.
Slavnostní den, ve kterém se křesťanské ženy různých tradic scházejí a vyzývají nás všechny, abychom společně s nimi pronášeli modlitby a prosby za víru a pokoj na celém světě, provází každoroční celorepubliková sbírka.
Její výtěžek půjde tchajwanské charitativní organizaci Zahrada naděje, která pomáhá že-nám a dětem po celém světě.
Ostrovní horká půda
Letošní světový den modliteb přichází s prosbou o mír a o víru. Odkazuje na biblický list Efezským 1,15-19, kde apoštol Pavel děkoval Bohu za Efezany, žijící v lásce a ve víře. Prosí, aby byli obdařeni duchem moudrosti a poznali Boha skrze modlitbu a moc Ducha svatého.
Prosba o mír přichází v rozbouřené geopolitické situaci, která se dotýká i Tchaj-wanu, existujícího mezi zájmy mocností.
Čínská republika, jak se Tchaj-wan oficiálně nazývá, je horkou půdou doslova i obrazně. S polohou na takzvaném Ohnivém kruhu, místu častých zemětřesení, multietnický stát, jehož existenci většina světa neuznává. A přesto už desítky let za svou existenci statečně bojuje.
Česká republika také Tchaj-wan oficiálně neuznává, což ale neznamená, že by mezi oběma zeměmi nepanovaly čilé styky i vzájemná podpora. „Asijský tygr“ Tchaj-wan, jak je kvůli své ekonomické vyspělosti nazýván, je velkým investorem i v Česku, zaměstnává tisíce lidí – ostrovní původ má třeba technologický gigant Foxconn.
I politické vazby přes odpor velké Číny existují. Tchaj-wan navštívil předseda Senátu Miloš Vystrčil, na cestu se tam letos chystá šéfka sněmovny Markéta Pekarová Adamová a tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen po zvolení telefonovala novému prezidentovi Petru Pavlovi.
Čína demokratický a kapitalistický Tchaj-wan nerespektuje a považuje jej za svou vzbouřeneckou kolonii. Tchaj-wan diplomaticky uznává Vatikán a také zhruba dvacítka zemí v Africe a Latinské Americe. Jak k této schizofrenní situaci došlo?
Od roku 1949 do roku 1971 existovaly dvě vlády, které diplomaticky soupeřily o to, kdo bude legitimní čínskou vládou. Vláda komunistické Čínské lidové republiky měla skutečnou kontrolu nad Čínou, zatímco vláda Čínské republiky kontrolovala Tchaj-wan a vládla mu. V roce 1971 však Organizace spojených národů oficiálně uznala Čínskou lidovou republiku jako „jediného legitimního zástupce Číny v OSN“. Kvůli tomuto uznání ztratila vláda Čínské republiky, tedy Tchaj-wanu, své křeslo v OSN. Od té doby je vláda Čínské republiky neoficiálně označována jako tchajwanská vláda.
Stanné právo trvalo 38 let
Ostrov má dlouhou historii, nejstarší ruiny svědčí o osídlení z doby před 50 000 lety. V 16. století objevili ostrov portugalští námořníci. Vzhledem ke své výhodné poloze pro námořní obchod se poté Tchaj-wan snažili ovládnout Holanďané i Španělé.
Ve 2. polovině 17. století byli kolonisté vyhnáni a na Tchaj-wanu bylo založeno království Tungning, které pak vystřídala Velká říše Čching. V první polovině 20. století patřil Tchaj-wan Japonsku (které v té době ovšem krutě válčilo s Čínou), to jej významně zmodernizovalo, ale původní obyvatelé byli diskriminováni. Po porážce Japonska ve druhé světové válce byl Tchaj-wan jménem spojeneckých sil umístěn pod administrativní kontrolu vlády Čínské republiky (ROC). Čankajšek, vůdce čínské nacionalistické strany (známé jako Kuomintang nebo KMT) a vláda ROC v roce 1949 prohráli občanskou válku v Číně s Čínskou komunistickou stranou a uprchli na Tchaj-wan s více než milionem čínských státních příslušníků. Poválečná deprese a příliv přistěhovalců způsobily v tchajwanské společnosti nepokoje. V reakci na to Chiangův režim zavedl stanné právo, které trvalo 38 let. Během této doby, s pomocí mezinárodního společenství, tchajwanská ekonomika postupně vzkvétala a vysloužila si místo mezi „čtyřmi asijskými tygry“. Výměnou za tyto hospodářské úspěchy však Tchaj-wan obětoval svou občanskou svobodu, demokracii, lidská práva a ochranu životního prostředí.
Čtyřtisícovka, zemětřesení a krásná zvířata
Tchaj-wan je ostrovní země o rozloze přibližně 36 tisíc km², která se nachází v oblasti západního Pacifiku mezi Japonskem a Filipínami s obratníkem Raka procházejícím jeho jižní polovinou. Skládá se z hlavního ostrova a více než 100 dalších ostrovů a útesů. Nejvyšší hora Jü-šan (Jade Mountain) se blíží výšce 4000 metrů.
Na hlavním ostrově žije přes 20 milionů lidí. Hlavní město Tchaj-pej City leží v severním Tchaj-wanu, zatímco ostatní velká města se táhnou podél západního pobřeží.
Kvůli své poloze v Ohnivém kruhu zažívá Tchaj-wan a jeho okolní ostrovy každoročně přibližně tisíc zemětřesení. Tchaj-wan leží na pomezí tropického a subtropického monzunu, což přináší horká vlhká léta a studené suché zimy. Jedinečná geografie ostrova a klimatické podmínky vedly ke značné rozmanitosti živočišných a rostlinných druhů, s vysokým podílem endemických druhů, především savců a ptáků, např. tchajwanský černý medvěd, leopard, modrý bažant, kočka bengálská, jelen sika či vnitrozemský losos.
Tchaj-wan je hustě obydlenou multietnickou zemí, kde se mluví mnoha jazyky. Hlavním jazykem je mandarínština, vnucená vládou prostřednictvím „Národního jazykového hnutí“ po roce 1946. Většinu populace tvoří potomci přistěhovalců z Číny během dynastií Ming a Čching. Další skupinu tvoří ti, kteří po druhé světové válce migrovali z pevninské Číny, a také ženy, většinou ze zemí jihovýchodní Asie, které po roce 1990 přišly na Tchaj-wan kvůli sňatku. Původní obyvatelé, Austronéští lidé, byli v průběhu let postupně asimilováni, dnes tvoří asi jen 2 % populace – mimochodem, většinou jsou to křesťané. Pracuje se na znovunalezení jejich kultury a identity. Podobně se v zemi řeší – což je i tématem dne modliteb – zlepšení postavení žen, které se stále potýkají s dědictvím patriarchátu v podobě menších možností uplatnění a životních voleb.
Už jste jedli?
Okolní těžkosti neznamenají, že by se obyvatelé ostrova neuměli radovat. Tchaj-wanci rádi slaví. Třemi nejdůležitější svátky jsou Jarní festival, známý jako Nový rok, kdy lidé mají přibližně jeden týden prázdnin, pak Festival dračích lodí a Měsíční festival. A při nich rádi hodují. Na oslavu Festivalu dračích lodí jedí Tchajwanci zongzi (rýžové knedlíky) a soutěží v závodech dračích lodí. Na Měsíčním festivalu lidé jedí měsíční koláče a pomelo, zatímco si užívají pohled na jasný úplněk v polovině podzimu.
Lidé se často zdraví tím, že se ptají: „Už jste jedli?“ Přátelská pohostinnost je také jednou z charakteristik tchajwanského lidu. Každému návštěvníkovi hostitelé nabídnou sklenici vody nebo šálek čaje. Na Tchaj-wanu je bohatá a pestrá stravovací kultura s rýží jako základním jídlem. K vidění jsou různé etnické kuchyně Tchajwanců, Hakka, domorodých lidí, lidí z pevniny i nových přistěhovalců. Mezinárodní věhlas si získal sladký nápoj bubble tea, který pochází ze středního Tchaj-wanu.
Křesťanů je málo, ale drží spolu
Tchaj-wan je jakožto společenství přistěhovalců na druhém místě na světě, co se týče rozmanitosti náboženství. V náboženské svobodě sdílí první místo s Belgií a Nizozemskem. Kromě populárních lidových náboženství Tchaj-wanci také praktikují buddhismus (19,9 %), taoismus (16,6 %), protestantismus (5 %), katolicismus (1,5 %), islám (0,2 %) a malý počet judaismus a řecké ortodoxní vyznání. Mnoho lidí silně prožívá náboženské rituály, které kombinují taoismus, konfucianismus a různá lidová náboženství. Ačkoli křesťanství je na Tchaj-wanu menšinovým náboženstvím (pouze 6,5 %), prostřednictvím svých středisek sociální péče se postaralo o mnoho marginalizovaných skupin, včetně žen v nouzi, bezdomovců, přistěhovalců a rybářů.
Původní obyvatelé Tchaj-wanu z větší části ve 20. století konvertovali ke křesťanství, které na ostrovy přinesli Španělé a Holanďané během okupace ostrova. Po jejich vyhnání však bylo křesťanství na ostrově zakázáno až do poloviny 19. století, kdy zde začal působit dominikánský řád z Filipín a Anglická a Kanadská presbyteriánská misie. Působení křesťanských církví zesílilo poté, co se na Tchaj-wan přesunuly církve z Číny, kde byly komunistickou vládou pronásledovány. V roce 1963 zde byla založena Národní rada církví na Tchaj-wanu (NCCT). S několika podskupinami, včetně ženské podskupiny, pomáhá NCCT udržovat společenství mezi křesťanskými církvemi a příbuznými organizacemi. S katolickou církví vstupující do NCCT v roce 1967 se Tchaj-wan stal jednou z mála zemí, které zahrnují katolickou církev do ekumenické organizace na národní úrovni. Zatímco každá denominace zaujímá různé postoje k různým otázkám, všechny denominace koexistují v harmonii a pokračují v práci na svých vlastních službách.
Mimochodem, nejstarší záznam o účasti tchajwanských křesťanek ve Světovém dnu modliteb pochází z března 1935 v novinách Tchajwanská církev.
Od svého založení v roce 1935 se SDM stal rozšířenou ekumenickou modlitební bohoslužbou. Každý rok je bohoslužebná kniha přeložena do 13 jazyků, včetně mandarínské čínštiny, tchajwanštiny a domorodých jazyků, které se používají během bohoslužeb. Každý leden se ženy z různých regionů střídají v pořádání ukázkové bohoslužby SDM během národního školení žen. Poté se každá zástupkyně vrátí do svého regionu a v březnu provede bohoslužbu. Každý rok se bohoslužby v různých regionech účastní přibližně 7 tisíc žen.
Z materiálů Českého výboru SDM vybrala a upravila Tereza Zavadilová
