Záznam rozhlasového rozhovoru Aleny Zárybnické s farářem Církve československé husitské Erwinem Kukuczkou pro Český rozhlas Pardubice, pořad Zálety.
Život Erwina Kukuczky provází nejen literatura a umění, ale hlavně víra. Je farářem Církve československé husitské. Narodil se v Istebném, maminka zemřela na tuberkulózu, když mu byly dva roky. To, co potom následovalo, si jenom těžko dokážeme představit.
Pracoval jako hutník i textilní dělník, hrál divadlo, pracoval jako ošetřovatel v psychiatrické léčebně v Bohnicích i v nemocnici ve Vrchlabí. Od roku 1976 byl kazatelem z povolání a později farářem.
Jak moc důležitý byl a je humor a nadhled ve všem, co vás životem provází?
„Prožil jsem určité velice dramatické situace a bez humoru by to nešlo. Skutečně je dobré, když je na tom člověk opravdu špatně, když si vzpomene na nějakou veselou příhodu nebo nějaký vtip a to ho povzbudí.“
Přemýšlel jste o studiu žurnalistiky, taky o filozofii, ale Egon Bondy, když si přečetl vaše básně, tak řekl, že je píše hluboce věřící člověk, i když o Bohu tam není napsáno vůbec nic. A poradil vám, abyste raději šel studovat teologii. Poslechl jste okamžitě?
„Nějak jsem to promyslel a seznal jsem, že Bondy má pravdu. Protože já jsem v dětství prožil různé situace právě okolo náboženství, že jsem jako dítě byl různě přetahován a žil jsem třeba dva roky u strejdy, rok u tety a podobě a žil jsem také v hluboce katolickém prostředí. Pocházím z Jablůnkova, z Beskyd, a tam je to doposud religiózní kraj. Když mi to Bondy řekl, tak jsem si uvědomil, že tady se má něco z dětství vrátit. Vždyť já jsem jako malý kluk ministrantoval v katolickém kostele a pak jsem přestoupil do husitské církve. To je takový kolotoč, člověk něco v dětství prožívá, přeje si různé věci a životními okolnostmi se to vrátí.“
Říkáte, že se nemáme zbytečně rozčilovat a musíme se naučit odpouštět. Že to je začátek další cesty. Existuje na to nějaký recept?
„Pokud chci někomu odpustit, tak skutečně mu odpustit. Ono se říká: Tak já ti teda odpouštím, ale nikdy ti to nezapomenu. A to se mi na tom nelíbí. Neříkat že to nezapomenu, ale odpustit. Se vším všudy. Zapomenout. Když chci odpustit, tak se vším všudy.“
Vy jste se seznámil s Václavem Havlem a to setkání inicioval on sám. Připomeňte mi tu dobu.
„Když jsme se s manželkou vzali, tak ona jako farářka dostala umístěnku na faru v Hostinném ve Vrchlabí, a tak jsme tam bydleli. A byli jsme tam teprve asi dva tři měsíce a najednou telefon a tam neznámý hlas se ptá, zda bych mohl přijít do antického muzea v Hostinném, že tam je jeden pán, který by se mnou rád mluvil. Zrovna u nás byla tchyně a říkala, ať tam nechodím, jestli to není nějaká finta, ale já přece jenom šel. Tam seděl Václav Havel s grafikem Vladimírem Komárkem. Tak mi Havel říkal, že o mně slyšel v Praze a pak se to rozjelo. Začal mě k němu vozit fotograf Holomíček a bylo to zajímavé, jezdit na Hrádeček. Tam jsem se potkal se spoustou lidí a bylo to inspirující. To byla asi 70. léta.“
Vy žijete v Ústí nad Orlicí a to bude v prosinci 2022 už čtyřicet let. Proč padla volba na Ústí nad Orlicí?
„My jsme žili nejdřív v Hostinném a manželka sloužila ve Vrchlabí, pak jsme se přestěhovali do Hlinska a tam mě potřeboval biskup a z toho Hlinska jsme se dostali do Ústí, protože tam získala církev nový objekt a potřebovala ho obsadit. V roce 1982 jsme tam přijeli v rámci pracovních postupů.“