Není třeba nijak zvlášť dokazovat, že humor léčí. To vědí dobře i lékaři, kteří jinak moc nespoléhají na psychosomatiku. Ostatně známe sbírky lékařských anekdot od Svatopluka Káše. Anekdoty z lékařského prostředí rád vypráví třeba psychiatr Radkin Honzák.
Humor byla pro staré Řeky tělesná šťáva. Rozlišovali čtyři druhy – my jim dnes říkáme temperamenty: sangvinik, melancholik, cholerik, flegmatik. To, co léčí, je – dnes bychom asi řekli – pozitivní naladění.Čili veselí, radostnost.
Personál, který pracuje s lidmi, by měl umět vykouzlit nakažlivý úsměv. Opakem je člověk zachmuřený, depresivní, tragický… Ten kolem šíří negativní atmosféru. Taky ten, kdo je moc vážný a přísný. I pozitivní veselí má ovšem svou karikaturní podobu – když je někdo pořád vysmátý, happy. To je onen příslovečný americký styl. Američani zřejmě těmi svými neupřímnými úsměvy odzbrojují, preventivně snižují napětí. Trapnou podobou pak je škleb, grimasa, pouhé předstírání srdečnosti. Profesionální úsměv, který mrzne na rtech, ale oči se nesmějí....
Pouhé veselí, pozitivní nastavení ovšem ještě nemusí být známkou vtipu. Vtip, vtipnost podstatně souvisí s inteligencí a s filosofickými postoji, jako je kritičnost a sebekritičnost, schopnost zdravého odstupu a nadhledu, váhání a pochybování. Tady se dostáváme na vyšší úroveň. I ve vtipu a vtipnosti ale platí to, co v umění – rozhoduje míra vkusu. Je vznešený styl a nízký styl. I vtip může být pokleslý, upadlý, primitivní.
A pak máme další rovinu – zdvořilost, taktnost. Gentleman a lady umí s přívětivým úsměvem hovořit tak, aby řeč přímo nezraňovala. I diplomati zaobalují tvrdost řečeného, změkčují dopad. Obchodník se musí vyjadřovat kulantně. Úsměv a vtip a šarm patří ke společenskému styku, ale jsou jen onou dvorskou etiketou, nesouvisí nijak podstatně s inteligencí a moudrostí. Tomu se dá naučit.
Nebylo by asi úplně přiměřené, kdybychom o humoru psali akademické traktáty. I když i to se dělalo a dělá. O smíchu psal třeba filosof Henri Bergson. Pravda však je, že začneme-li jen trošku přemýšlet o tom, co je humor, proč je něco vtipné, zabředneme do propastí komplexních problémů a náhle se přistihneme, že to všechno bereme až smrtelně vážně. Což je samozřejmě paradox.
Otázku, zda se člověk má či smí smát, nechává Umberto Eco řešit postavy svého slavného románu Jméno růže (film je výborný, ale docela jinou zkušenost poskytuje četba knihy!). Problém je to samozřejmě obecný a skutečně se řešil takřka po celou dobu existence křesťanství i evropské kultury.
Je smích smíchem opice, tedy předlidského stádia vývoje? Nebo škodolibým chechtotem hyeny, která už se těší, jak si smlsne na tom směšném, tedy slabém?
Jak definujeme a rozlišíme groteskno, komično, satiru, sarkasmus, sardonii, ironii? Kdy je výsměch zlý, a kdy je naopak očistnou kritikou? Je součástí svobody slova, jež je jedním z pilířů naší moderní západní liberální demokracie, také zesměšňování? (O tom píše docent Jiří Pavlík z Husitské teologické fakulty.) Je karikatura útokem na osobu? Tyto otázky už jsme bolestně řešili po atentátech muslimských radikálů na satirické časopisy. Která náboženství mají či nemají smysl pro humor? Co je a co není rouhání? Odkdy začíná být veselí znesvěcující? Co černý humor, nekorektní humor, takzvané „vtipy proti lidskosti“? Židé rádi vyprávějí své proslulé židovské anekdoty. Zenový buddhismus užívá vtipné kóany. Ale fanatici nemají smysl pro humor, ani fanatici v politice nebo ve vědě. Dítě nerozumí žertu, tomu se musí postupně učit. Ale ani jako dospělí často nerozumíme tomu, proč někdo něco nemyslí vážně, ale jen tak…
Člověk, který „pojedl vtipné kaše“, se nebojí ironie, ani trochy sarkasmu a černého humoru. Ale zná míru a vycítí, kdy věci začínají být hodně vážné, kde končí veškerá legrace. Koneckonců ironie je velmi důležitá svou očistnou a osvobozující rolí. Filosofickou ironii pěstoval Sókratés i dánský teolog a filosof Kierkegaard...
Kdo chce o humoru a vtipu vážně přemýšlet, nechť sáhne po těchto pomůckách:
Specifickou roli komična v křesťanství rozvíjí Erasmus Rotterdamský v Chvále bláznovství. Bláznovství pro Krista, se stalo zajímavou metaforou pro uskutečňování legitimní podoby křesťanské spirituality (viz např. www.rodon.cz/print/clanek.php?id=1763). Přišel s tím ostatně už apoštol Pavel (1 K 4,10 – kvůli porozumění kontextu je třeba si přečíst i předcházející verše).
Gerhard Hauptmann napsal slavný, hojně čtený román Blázen v Kristu Emanuel Quint. Výborný film Strašák Jerry Schatzberga to řeší velmi civilním způsobem, ale řeší v podstatě totéž. Bláznem jsem ve své vsi, stěžuje si trpce básník a grafik Bohuslav Reynek. Teorii smíchu a vtipu vypracovali Henri Bergson, Michail Bachtin, Sigmund Freud (Vtip a jeho vztah k nevědomí). U nás pak Vladimír Borecký či psychiatr Karel Nešpor. Populárně píše Václav Budínský, Jan Orlický, Vlastimil Vrablík, také Emanuel Frynta (Moudří blázni). Výborné je pojednání teologa Josefa P. Ondoka Bereme smích vážně?
A že ani v církvi nemusí být smutno, dokládají sbírky anekdot, například V ráji bude veselo (P. G. Gianazza) nebo Humor v církvi dovolen (F. Hobizal). Míru své tolerance si můžete vyzkoušet na YouTube kanálu na dvojici evangelických farářů Pastoral Brothers.
Vladimír Šiler
Autor kresby: Tomáš Altman
