Nejprve mi prosím odpusťte, že radostné Velikonoce uvedu neveselou diagnózou naší doby, která nám vyjevila, co jsme zač: rozmazlení, zhýčkaní, sebestřední, pohodlní. Utopeni v banalitách a malicherných sporech o nic si vymáháme každý svá práva bez povinností, svobodu bez odpovědnosti. A naší cestou, pravdou i životem je babylonský internet...
Navíc nám do toho všeho tisíce pseudoterapeutů a guruů všeho druhu dávají spousty rad, jak být „v poho“ a pozitivní, neboť na všechny naše touhy a přání je přece metoda a lék. Jenže takhle život nefunguje!
Naši předkové by se našim „stresům“ smutně usmáli. Se dvěma válkami a totalitami za sebou, uvyklí těžké práci a skromnosti, měli zkušenost spíš těch, co k nám nyní přicházejí s taškou a dětmi za ruku. Věděli totiž to, co my jsme z programu svých životů vytěsnili a zapomněli: že základní bytostnou součástí života – ať se nám to líbí nebo ne – je nouze, bída, utrpení! Teorií teologických, filozofických a politických, proč tomu tak je, je také na tisíce. Ale žádná sebelepší teorie nepomůže jednomu jedinému člověku, když je nouzí života zasažen. Tady pomůže jen jedno: LÁSKA.
Ano, zní to jako klišé – tak ostatně znějí všechny základní pravdy o životě. Je to láska, milosrdenství, soucit. Co je svět světem, tomu nikdy jinak nebylo. A platí to tak i v životní nouzi a trápení, kterých se nejvíc bojíme: ve smrti.
A teď jsme konečně u radosti Velikonoc! V paměti lidstva od jeho počátku je tušení, touha, přání, víra, že smrt není konec. Že tenhle život není jediný. Jako jsme jednou nebyli, zase nebudeme a odkud jsme přišli, tam se vrátíme – k Bohu.
Dávné archetypy, modely, se v běhu času jen proměnily ve formě. Ale tresť představ, pocitů, snů, zkušeností i myšlenek krouží kolem Boha, ať už ho nazveme jakkoliv. Geniálně to vyjádřila Gertruda Steinová: „Růže – pojmenávána-li jinak – bude pořád vonět jako růže.“ Prostě idea Boha je nevykořenitelným a nejniternějším vlastnictvím lidské duše (C. G. Jung). A my, lidi, se je snažíme napříč dějinami, kulturou a civilizací uchopit, pojmenovat a vyložit spekulacemi, dogmaty, manipulací. Marně. Jsem, který jsem – praví Hospodin. Ne my máme Boha. On má nás. My v něm žijeme, pohybujeme se, jsme (apoštol Pavel). Ať vzýván, či nevzýván, Bůh je přítomen. A co je neuvěřitelné: má nás rád! Všechny lidi. Všechny! I nás křesťany. Pro nás je pak emblémem naděje a víry při vší bídě našich životů i světa, v našich strastech i radostech, kříž s Ježíšem Kristem.
Radost Vánoc, kdy se Bůh v tajemství stává člověkem Ježíšem, korunuje radost Velikonoc vzkříšením Ježíše Krista. Láska Kristova je silnější než smrt, než všechny bídy světa. Pán vstal, život dal – Boha chval! A jsme na začátku.
A tak aspoň rozvažujme jako matka Páně Maria o Vánocích a jak Máří Magdaléna, když viděla prázdný hrob.
Kéž se každý z nás se vzkříšeným Kristem potkáme jako Máří!
Na pařížském hřbitově Père-Lachaise se nachází hrob slavného hudebníka skupiny The Doors Jima Morrisona. Na jeho hrobě byla umístěna sluchátka, ze kterých mohli všichni, kdo přišli uctít jeho památku, slyšet jeho písně. Prý ta sluchátka někdo ukradl. Znamení doby. Nevím, zda je už opět nainstalovali, aby i dnes mohli fanoušci Morrisonovi u hrobu naslouchat.
Přišlo mi symbolicky na mysl, že jsme ztratili schopnost „naslouchat hrobům“, ke kterým chodíme za svými blízkými. Omýváme desky, vyměňujeme květiny, rozpačitě postojíme, starší se snad pomodlí a odejdeme...
Farářka z Estonska daleko na severu mi vyprávěla, jak u nich chodí na hřbitov celé rodiny s jídlem i pitím. U hrobu hodují a vyprávějí si s pohřbenými, jak jde život dál. Nemají sluchátka. Ale vědí, že ti „zemřelí“, ani oni, zatím živí, spolu nežili jen těch sedmdesát, devadesát let. Ale že spolu mají vztahy vlastně navždycky. To nám křížky na náhrobcích napovídají. Přece, ať jsme živi nebo mrtvi, patříme Pánu. A s nimi všemi se zase shledáme tam, kde nebude pláč a bolest, ale radost z Ducha svatého. Až půjdeme příště na hřbitov, nepřeslechněme v tom taky radost Velikonoc.
Jana Šilerová
