Sestry a bratři, moji milí, pokoj vám! Připomeňme si jednu větu z dnešního evangelia: „Rozpomeneš-li se, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem, potom teprve přijď a přines svůj dar.“
Je to jeden z Ježíšových výroků, který vyjadřuje smysl skutečné víry a pravé zbožnosti – tak, jak to Bůh od nás chce a jak nás Ježíš Kristus učí.
Slovo Boží odedávna přicházelo, aby člověka pozdvihovalo ke skutečně lidskému životu. Jenomže člověk z tohoto Slova místo životní pravdy udělal náboženství! Ježíš Kristus přichází, aby tento omyl napravil: aby víra a zbožnost byly pravdivé, aby byly životem a ne jen náboženstvím.
Dnešní evangelium je jedno z míst s důrazem na charakter, niterný postoj, niternou opravdovost (proti zákonické a farizejské zbožnosti), kdy je jasně morální požadavek nadřazen kultickému. Jako by zde Kristus řekl: za toho stavu, v jakém jste, nemá žádný kult smysl, nemůžeš to mít dobré s Bohem, dokud to nemáš (ze své viny) dobré se svým bližním. A žádné sebehorlivější plnění náboženských předpisů na tom nic nezmění.
Boží Slovo v Ježíši Kristu nejen prosí a nabádá, ale vyhlašuje boj povrchnosti a formalismu. Dokud tento boj nebude vybojován, nebudou lidé ve světě žít jako skuteční lidé – v kráse, pokoji a požehnání.
Stejně jako kult se může stát formálním i zákon přikázání a jeho „plnění“. Proto Ježíš vysvětluje, co je za tím: že spolu souvisí ono zabití a hněv, nenávist, dokonce už sama neúcta. Není-li navázán mezi lidmi osobní vztah porozumění a lásky, pak nic, žádná formalita není zadostiučiněním, nic není dost. Proto varování: nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákonickou a farizejskou, nevejdete do království nebeského.
K tomu patří apoštolské doporučení životního stylu: jednomyslnost, láska k bratřím, milosrdenství a pokora. Není to míněno jako požadavek na jednoho člověka mezi ostatními, jednu skupinu mezi ostatními, nýbrž na všechny navzájem. Jde o vztahy vzájemné, všechny navzájem zavazující, a jen tam, kde vejde tato vzájemnost v život, může rozkvést a zazářit nádhera skutečně lidského života.
A to je úkol církve, ne samoúčelný! Není to úkol ani jednorázový, ani jednoduchý. A protože nejde o nějaké idealistické sny, nýbrž o konkrétní úkol, musí jít o reálné snahy ve všech oblastech a šíři lidských vztahů. Je to otázka osobní odpovědnosti každého za místo a lidský život ve světě. V souvislosti s osobní odpovědností každého tu jde přece také o osobní přínos každého k pokoji mezi lidmi.
S Boží pomocí nastupujme všichni vždy znovu a znovu k doživotnímu úkolu zde na zemi. Udělat všechno pro to, aby člověk byl opravdu člověkem, abychom spolu uměli všichni žít jako lidé s lidmi. Amen.
Debora Chytilová
Děkuji ti, Pane, za své nejbližší, za svou rodinu, přátele.
Uč mne s nimi jednat s úctou, pochopením, pokorou.
Uč mne odpouštět a taky o odpuštění požádat.
Ať jsou mé ruce otevřené k dávání, k objetí, k žehnání a nikoli sevřené v pěst.
Dej, ať alespoň v tom úzkém okruhu jsem tvým nástrojem pokoje a smíření. Amen.