Úvaha ředitele Husitského muzea v Táboře Jakuba Smrčky, která zazněla dne 6. března 2023 při setkání k 173. výročí narození T. G. Masaryka v Parlamentu ČR.

V myšlenkovém odkazu prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka zaujímají ústřední postavení pojmy humanita, pravda, mravnost a též svoboda svědomí. V těchto pojmech se odehrává celý filosofický i politický koncept jeho životního díla. Reprezentují ideu, která je Masarykovi historickou základnou nejen české státnosti, ale celé české národní svébytnosti, projevila se v české reformaci (nejvíce u Jana Husa, Petra Chelčického a Jednoty bratrské), z jejíhož odkazu podle Masaryka čerpá české národní obrození. Svou filosofii českých dějin podal Masaryk zejména ve spisech Česká otázka (1895) a Jan Hus: Naše obrození a naše reformace (1896).

K dalším stěžejním textům patří Karel Havlíček (1896) a Ideály humanitní (1901). Proti Masarykovu reformačně-obrozeneckému pojetí vystoupili historikové Gollovy školy, zvláště Josef Pekař, a to především z historicko-kritického hlediska. Začal tak slavný spor o smysl českých dějin, který se projevuje dodnes.

Masarykovým heslem je ideál humanity. Ten je smyslem a cílem života člověka a rovněž lidské společnosti. Humanita je výsledkem rozumové reflexe, která vede k mravnímu závazku. Je úkolem individuálním, který však směřuje ke spolupráci a nabývá tím sociálního a politického rozměru. Vede k mravnímu závazku vůči druhým a společnosti. Směřuje ke stavu práva na rozdíl od bezpráví a zotročení.
Společenské normy musí být rozumově a mravně zdůvodněné. Humanita tak není maximou individuální, subjektivní, ale sociální a objektivní.

Filosofický koncept humanity jako základní lidské hodnoty podal osvícenec Johann Gottfried Herder jakožto přirozenou lidskou ctnost stojící nad vírou i konkrétním náboženstvím. Je v zásadě vlastní každému jedinci a v její realizaci spočívá ideál společnosti. K jeho naplnění lidstvo ve svých dějinách přirozeně směřuje. Tento osvícenský vliv spatřuje Masaryk u Kollára, Šafaříka, Palackého, Havlíčka a Augustina Smetany. Humanita svým všeobecně lidským akcentem nevylučuje formování národní identity: „Idea humanitní jeví se v naší době jako idea národnostní,” píše. Odmítá však představu o národu jakožto etnickém společenství „krve” a jazyka, jehož kulturní a politické nároky se zakládají na hrdinné mytologii a jeho cílem je zachování existence.

Masaryk zastává názor, že sice i jiné národy se hlásí k humanitnímu ideálu, česká humanita však ideál nejen nastoluje, ale nabízí cestu k jeho uskutečnění. Národní obrození vnímá jako pokračovatele českých národních hodnot – idejí humanismu a sociální spravedlnosti, současně též mravního imperativu lásky k bližnímu a budování spravedlivé společnosti, jež směřuje k moderní demokracii.

Česká reformace podle Masaryka nebyla sice jednotným hnutím a válečná epocha husitství byla plná násilí proti odpůrcům, ale byla zde přítomna základní idea spočívající v náboženské opravdovosti, ve snaze podrobit život pravdě a vůči autoritám svobodně uplatňovat ideál humanity, lásky k bližnímu. Toto úsilí pozvedá český národ směrem k všeobecným cílům lidstva, je základem lidských práv.

Masaryk zdůrazňuje hodnotu myšlenek Petra Chelčického: „Myslím tedy, že máme v historii onoho českého člověka, po němž je třeba toužit, a že česká humanita znamená tu syntézu Žižky a Komenského v nějakého moderního Chelčického. To je český ideál,” a na jiném místě: „Chelčický překonává husitism rozumem, táborství láskou. Je to charakter tak energický jako Žižka, ale bez násilí.”

V české reformaci je přítomna specificky mravně obrodná rezonance v náboženském úsilí o pravdivé křesťanství: „Právě obrodní úsilí etické je význačným charakterem naší reformace. Naše reformace byla obrozováním správy a praxe životní. Hus byl především reformátorem, ne bohoslovcem.” Tato mravní rozhodnost povznáší český národ k uvědomělému světovému lidství, v němž se projevuje plán Prozřetelnosti. Český národ si ve své historii nevyřizoval své partikulární církevní otázky, ale vedl zápas o všeobecně lidské záležitosti svědomí a duše člověka. Tím české dějiny získaly světový dosah.

Masaryk zdůrazňuje duchovní rozměr humanitního ideálu, je však rezervovaný vůči církevním institucím a naukovým systémům. Jeho pohled na člověka vyrůstá z křesťanské etiky. Svoboda je povinností naplňovat etický ideál humanity. Tázání po konkrétní podobě tohoto naplnění v dané situaci je hledáním pravdy. Mravní zápas o pravdu přesahuje politické i konfesní a náboženské hranice. Tak může Masaryk vnímat projev ideálu humanity u Husa, Bratří a Chelčického, ale též u katolického kněze Dobrovského a dalších postav národního obrození. Navazovat na českou reformaci tak chce Masaryk nikoli věroučně, teologicky či konfesně, ale filosoficky.

T. G. Masaryk při svém návratu z exilu do vlasti 21. 12. 1918 pronesl na táborském nádraží slova „Tábor je náš program“. Smysl onoho výroku sám později vysvětlil: „Náš pacifism neznamená podlamovat bojovného ducha… To znamená vychovávat občana uvědomělého, který chce mír, ale když je donucen, je dobrým vojákem… Obrana je vždycky nejen nutná, nýbrž také mravně dovolená. Není lidské znásilňovat druhého – jednotlivce nebo národy – ale bylo by nelidské, nehájit se.”

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše