Nedávno jsem zavítala do malé knihovny jedné velké církve. Bylo to z pouhé zvěda­vosti. Knihovník se mě ochotně ujal a ptal se, co bych chtěla. Chvíli váhám. – Třeba něco o kontemplaci. – Udivený pohled. – O mlčenlivé modlitbě, rychle dodávám, abych to přiblížila. – O mlčení? O tom se snad ani nedá psát! – V duchu uznávám, že je to názor celkem logický. Ale přece… Po kratším vyjasňování jsme se nakonec shodli, že není nad praxi, totiž pravidelnou modlitbu a účast na duchovních cvičeních. Našli jsme společnou řeč, přestože teologické zázemí každého z nás je odlišné.
V minulosti byly exercicie, křesťanská duchovní cvičení, praktikovány vý­hradně v klášterech. Teprve během 20. století můžeme pozorovat rostoucí po­třebu prohloubení duchovního života.

Evropa se otevřela vlivům východních náboženských systémů. Ovšem také křesťanské kláštery se pootevřely veřej­nosti. Po druhé světové válce přišla velká inspirace z komunity francouz­ského Taizé. Tamní praxe modlitby v tichu, prokládané zpěvy a biblickými texty, ukázala univerzalitu společně stráveného tichého rozjímání.

To, že je možné porozumění beze slov, a jak ozdravné může být, to jsem po­znala na duchovních kurzech vedených Janem Šedivým. Tento zkušený lektor a učitel kontemplace bydlí trvale v Ně­mecku. Je autorem dvou knih a inici­átorem celé řady inspirativních setkání. Během let vyškolil množství spolupra­covníků v Německu i u nás. Vede du­chovní cvičení pro zájemce bez rozdílu vyznání, třebaže on sám se hlásí ke ka­tolické církvi. Po sametové revoluci začal pravidelně nabízet týdenní kurzy v naší republice. Jak takový kurz probíhá?

Místem konání je klidné, odlehlé pro­středí, nejčastěji klášter s ubytováním a stravováním, s velkou shromažďovací místností, s možností vyjít do zahrady nebo blízké přírody. Účastníci, jejichž počet bývá mezi 30 – 50, přijímají dob­rovolně určitá pravidla. Těžké je napří­klad nechat vypnutý telefon, ani na zprávy se nepodívat. Celý týden pro­bíhá v mlčení, a to i během jídla a na pokojích. Výjimkou jsou přednášky a pokyny lektora, dále společné zpěvy a hlasitá recitace vybraných textů. Kromě toho má každý účastník příleži­tost k soukromému rozhovoru s lekto­rem. Denní rozvrh je předem daný a je dobré ho dodržovat v zájmu svém i s ohledem na ostatní.

Těžištěm cvičení je prosté sezení – na nízké klekačce, na polštářku či na židli – podle dispozic účastníka. V místnosti má každý své místo vymezené čtverco­vou podložkou, případně i se jmenov­kou. Po každém sezení (cca 25 min) následuje pomalá soustředěná chůze v řadě kolem místnosti (cca 5 minut). Na začátku kurzu nabízí lektor skupině zájemců instrukce k praxi sezení i chůze, a to především těm méně zku­šeným. Dozvědí se, jak správně sedět, na co se soustředit, jak dýchat a jak pra­covat s myšlenkami. Tato chvíle dává také prostor k otázkám a odpovědím.
Kromě bloků, kdy se pravidelně střídá sezení s chůzí, jsou zařazovány i vhodné zpěvy – často písně z Taizé.
Dalším impulzem k rozjímání je sbo­rové předčítání textů z připravených se­šitů. Jsou to jednak biblické oddíly, jednak duchovní poezie i próza. Sou­částí dopoledního bloku je krátká před­náška, která si neklade za cíl teologické vzdělávání. Jde spíš o motivaci ke cvi­čení kontemplace. Během dne uvítají mnozí účastníci i jiné, dynamičtější ak­tivity, jako je rychlá ranní chůze po za­hradě, hodina fyzické práce pro potřeby kláštera (opět v mlčenlivosti) a tělesná cvičení se zdravotním zaměřením – zpra­vidla venku. Vzhledem k tomu, že ne­hybné sezení se opakuje během dne i 12x, je doporučen k vyvážení zdravý pohyb, třeba vycházka v době odpolední pře­stávky.

Zdánlivě monotónní program působí na každého svým způsobem. Mnozí zjiš­ťují s překvapením, že je to dřina! Ně­koho bolí v zádech, jiný bojuje s negativními myšlenkami nebo má nutkání promluvit o svých pocitech s druhými. Ale to je vyhrazeno pouze pro rozhovor s lektorem! Jak se soustředit vedle sou­seda, který se vrtí na stoličce nebo mla­ská při jídle? Nezřídka se stane, že někdo pláče a jiný se blaženě usmívá. Všechno se ale den po dni pozvolna urovnává. Ke konci týdne mají všichni k sobě jaksi blíž, přestože spolu vůbec nemluvili.
Vyvrcholením kurzu kontemplace bývá Agapé, jinými slovy Hostina lásky. Na rozdíl od eucharistické bohoslužby nemá tato slavnost charakter svátosti. Zato však je otevřena každému bez roz­dílu vyznání. Je nesnadné popsat pro­žitky během takové symbolické hostiny spojené se zpěvem, modlitbami, četbou Písma s výkladem a závěrečným požeh­náním – to vše po týdnu mlčení a citli­vého naslouchání, cvičení se v pozornosti zaměřené na přítomný okamžik.
Možná se zeptáte: Je cílem kontem­place nějaké osvícení? – Není. – A tak co je vlastně jejím cílem? – Nic! Lépe řečeno, určovat si předem jakýkoli cíl je špatné. To bychom byli asi zklamáni. Nejde o cíl, ale o cestu. Pokud přistou­píme ke cvičení bez konkrétního cíle, jenom s otevřeným srdcem, možná bu­deme překvapeni!

Z okruhu zájemců vzniklo během let Sdružení pro kontemplaci a meditaci www.kontemplace.eu/. Obdobná orga­nizace působí v Německu již o něco déle. Sdružení organizuje kurzy a další akce, z nichž některé převzali žáci Jana Šedivého. Jsou to setkání s charakteris­tickými názvy, např. Hory v tichu, Moře a kontemplace. Na několika mís­tech v republice se scházejí malé sku­pinky i během roku. Ty bych doporučila lidem, kteří s kontemplací teprve začí­nají.

V době lockdownu jsme se naučili také meditaci online. Udržujeme úzké kon­takty s aktivitami Kolínského kláštera nebo s Komunitou Noe. Vzájemně víme o jiných skupinách blízkých obsa­hem a formou, jako je Zenová kontem­place či Světové společenství pro křesťanskou meditaci. Většina těchto proudů vznikla nezávisle na sobě, na­příč církvemi – a to je dobré znamení! Pevně věřím, že všechny podobné snahy má pod svým dohledem nejvyšší Učitel.

Radana A. Váňová

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše