Nedávno jsem zavítala do malé knihovny jedné velké církve. Bylo to z pouhé zvědavosti. Knihovník se mě ochotně ujal a ptal se, co bych chtěla. Chvíli váhám. – Třeba něco o kontemplaci. – Udivený pohled. – O mlčenlivé modlitbě, rychle dodávám, abych to přiblížila. – O mlčení? O tom se snad ani nedá psát! – V duchu uznávám, že je to názor celkem logický. Ale přece… Po kratším vyjasňování jsme se nakonec shodli, že není nad praxi, totiž pravidelnou modlitbu a účast na duchovních cvičeních. Našli jsme společnou řeč, přestože teologické zázemí každého z nás je odlišné.
V minulosti byly exercicie, křesťanská duchovní cvičení, praktikovány výhradně v klášterech. Teprve během 20. století můžeme pozorovat rostoucí potřebu prohloubení duchovního života.
Evropa se otevřela vlivům východních náboženských systémů. Ovšem také křesťanské kláštery se pootevřely veřejnosti. Po druhé světové válce přišla velká inspirace z komunity francouzského Taizé. Tamní praxe modlitby v tichu, prokládané zpěvy a biblickými texty, ukázala univerzalitu společně stráveného tichého rozjímání.
To, že je možné porozumění beze slov, a jak ozdravné může být, to jsem poznala na duchovních kurzech vedených Janem Šedivým. Tento zkušený lektor a učitel kontemplace bydlí trvale v Německu. Je autorem dvou knih a iniciátorem celé řady inspirativních setkání. Během let vyškolil množství spolupracovníků v Německu i u nás. Vede duchovní cvičení pro zájemce bez rozdílu vyznání, třebaže on sám se hlásí ke katolické církvi. Po sametové revoluci začal pravidelně nabízet týdenní kurzy v naší republice. Jak takový kurz probíhá?
Místem konání je klidné, odlehlé prostředí, nejčastěji klášter s ubytováním a stravováním, s velkou shromažďovací místností, s možností vyjít do zahrady nebo blízké přírody. Účastníci, jejichž počet bývá mezi 30 – 50, přijímají dobrovolně určitá pravidla. Těžké je například nechat vypnutý telefon, ani na zprávy se nepodívat. Celý týden probíhá v mlčení, a to i během jídla a na pokojích. Výjimkou jsou přednášky a pokyny lektora, dále společné zpěvy a hlasitá recitace vybraných textů. Kromě toho má každý účastník příležitost k soukromému rozhovoru s lektorem. Denní rozvrh je předem daný a je dobré ho dodržovat v zájmu svém i s ohledem na ostatní.
Těžištěm cvičení je prosté sezení – na nízké klekačce, na polštářku či na židli – podle dispozic účastníka. V místnosti má každý své místo vymezené čtvercovou podložkou, případně i se jmenovkou. Po každém sezení (cca 25 min) následuje pomalá soustředěná chůze v řadě kolem místnosti (cca 5 minut). Na začátku kurzu nabízí lektor skupině zájemců instrukce k praxi sezení i chůze, a to především těm méně zkušeným. Dozvědí se, jak správně sedět, na co se soustředit, jak dýchat a jak pracovat s myšlenkami. Tato chvíle dává také prostor k otázkám a odpovědím.
Kromě bloků, kdy se pravidelně střídá sezení s chůzí, jsou zařazovány i vhodné zpěvy – často písně z Taizé.
Dalším impulzem k rozjímání je sborové předčítání textů z připravených sešitů. Jsou to jednak biblické oddíly, jednak duchovní poezie i próza. Součástí dopoledního bloku je krátká přednáška, která si neklade za cíl teologické vzdělávání. Jde spíš o motivaci ke cvičení kontemplace. Během dne uvítají mnozí účastníci i jiné, dynamičtější aktivity, jako je rychlá ranní chůze po zahradě, hodina fyzické práce pro potřeby kláštera (opět v mlčenlivosti) a tělesná cvičení se zdravotním zaměřením – zpravidla venku. Vzhledem k tomu, že nehybné sezení se opakuje během dne i 12x, je doporučen k vyvážení zdravý pohyb, třeba vycházka v době odpolední přestávky.
Zdánlivě monotónní program působí na každého svým způsobem. Mnozí zjišťují s překvapením, že je to dřina! Někoho bolí v zádech, jiný bojuje s negativními myšlenkami nebo má nutkání promluvit o svých pocitech s druhými. Ale to je vyhrazeno pouze pro rozhovor s lektorem! Jak se soustředit vedle souseda, který se vrtí na stoličce nebo mlaská při jídle? Nezřídka se stane, že někdo pláče a jiný se blaženě usmívá. Všechno se ale den po dni pozvolna urovnává. Ke konci týdne mají všichni k sobě jaksi blíž, přestože spolu vůbec nemluvili.
Vyvrcholením kurzu kontemplace bývá Agapé, jinými slovy Hostina lásky. Na rozdíl od eucharistické bohoslužby nemá tato slavnost charakter svátosti. Zato však je otevřena každému bez rozdílu vyznání. Je nesnadné popsat prožitky během takové symbolické hostiny spojené se zpěvem, modlitbami, četbou Písma s výkladem a závěrečným požehnáním – to vše po týdnu mlčení a citlivého naslouchání, cvičení se v pozornosti zaměřené na přítomný okamžik.
Možná se zeptáte: Je cílem kontemplace nějaké osvícení? – Není. – A tak co je vlastně jejím cílem? – Nic! Lépe řečeno, určovat si předem jakýkoli cíl je špatné. To bychom byli asi zklamáni. Nejde o cíl, ale o cestu. Pokud přistoupíme ke cvičení bez konkrétního cíle, jenom s otevřeným srdcem, možná budeme překvapeni!
Z okruhu zájemců vzniklo během let Sdružení pro kontemplaci a meditaci www.kontemplace.eu/. Obdobná organizace působí v Německu již o něco déle. Sdružení organizuje kurzy a další akce, z nichž některé převzali žáci Jana Šedivého. Jsou to setkání s charakteristickými názvy, např. Hory v tichu, Moře a kontemplace. Na několika místech v republice se scházejí malé skupinky i během roku. Ty bych doporučila lidem, kteří s kontemplací teprve začínají.
V době lockdownu jsme se naučili také meditaci online. Udržujeme úzké kontakty s aktivitami Kolínského kláštera nebo s Komunitou Noe. Vzájemně víme o jiných skupinách blízkých obsahem a formou, jako je Zenová kontemplace či Světové společenství pro křesťanskou meditaci. Většina těchto proudů vznikla nezávisle na sobě, napříč církvemi – a to je dobré znamení! Pevně věřím, že všechny podobné snahy má pod svým dohledem nejvyšší Učitel.
Radana A. Váňová
