Několik poznámek k výsledkům uvádění náboženského vyznání při sčítání obyvatel 2021

Referát na synodě duchovních olomoucké diecéze – červen 2022

1. Význam nepovinného údaje o vztahu k náboženství pro společnost a církve

Český statistický úřad zveřejnil v tomto roce na jaře výsledky sčítání obyvatel v České republice, které proběhlo v roce 2021.

Toto sčítání probíhá od roku 1991 vždy po deseti letech. Obsahuje také dotaz, který se týká vztahu občanů k náboženství. Tato kolonka byla nepovinná a mnozí využili právo ji nevyplnit z různých důvodů – z obav před možným zneužitím až po lhostejnost.

I když se jedná o nepovinný údaj, přesto se využívá, když se hovoří o některé z církví a uvede se například v mediích, kolik se k ní hlásí členů. Výsledky však nemají vliv například na financování církví, které je řešeno podle zákona z roku 2012 a smlouvy se státem jiným způsobem. Přesto počet přihlášených signalizuje určitý společenský vliv konkrétní církve, ale i křesťanů v jejich celkovém souhrnu. Podle výsledků v roce 2021 se k církvím a náboženským společnostem z celkového počtu obyvatel 10 524 167 hlásí 1 374 285 obyvatel, z toho k Církvi římskokatolické 741 019, k Českobratrské církvi evangelické 32 577 a k Církvi československé husitské 23 610. Stoupl počet členů pravoslavné církve (v roce 2011 se jich přihlásilo 20 533 a v roce 2021 40 681), ale jedná se většinou o přistěhovalé věřící jiné národnosti, než je česká.

Křesťanské církve z hlediska těchto výsledků jsou považovány za „menšinu“. Je to jistým paradoxem, kdy se zdůrazňují křesťanské základy naší evropské kultury a civilizace, a přitom křesťané v naší zemi tvoří menšinu. Přesto mají církve prostor pro své působení ve veřejnosti, včetně veřejnoprávních medií. Církve si sice vedou své vlastní statistiky, ale rozhodující je, kdo se při sčítání obyvatel k církvi skutečně přihlásí. O „dobrovolném“ údaji se vedla diskuse. Představitelé Církve římskokatolické vyslovovali názor, že by se měl tento údaj vypustit. Naše církev zastoupená ústřední radou napsala Českému statistickému úřadu své stanovisko, že údaj by měl být buď povinný, nebo má být vypuštěn. Nakonec se v politickém prostředí „nepovinný údaj“ o náboženství prosadil s tím, že by bylo škoda, aby Česká republika o tento důležitý údaj přišla. Na Český statistický úřad jsme se následně obrátili s výzvou, aby zohlednil i další názvy naší církve, které jsou regionálně vžité jako např. „československá církev“, „husitská“, „českomoravská“ či „česká“. Obdrželi jsme odpověď, že nám vyjdou vstříc, ale jen v případě ručně vyplněných formulářů, v elektronické podobě to není možné. Rozhodující je tedy oficiální název církve. Objevily se například ve výsledku sčítání „katolík“ nebo „protestant“, ale žádná z církví si je nemůže plně přivlastnit. Naše církev má v povědomí lidí široce pojatou identitu a obě charakteristiky se v případě naší církve nevylučují. Například Karel Farský zamýšlel původně název „česká katolická církev“. A naše církev je též reformační, tedy i s názvem „protestant“ by se mohl některý z našich členů případně ztotožnit. Někdy je naše církev charakterizována jako „protestantská“ a mezi protestantismus zařazována.

Výsledky ze sčítání obyvatel mají přes všechnu relativnost a přibližnost důležitou informační hodnotu a jsou signálem pro společnost i ukazatelem jejích vývojových trendů po stránce religiozity jejích občanů. Pro nás jako CČSH z toho je zřejmé, že je otevřena možnost působit ve společnosti, která není výrazně nábožensky „ustálená“, jako v jiných státech, např. na Slovensku, kde jsou římští katolíci dominující a vlivná je i evangelická církev. Lidé se sice nepřihlašují u nás v takové míře k organizovaným církvím, ale přesto mají „náboženskou víru“, tedy spirituální potřebu. Jen menší počet se hlásí k ateismu. Ale výsledky lze interpretovat i jako určitou lhostejnost a nezájem o církev a náboženství. Přesto je zde prostor i pro naši církev a její evangelizační a misijní působení. Současně výsledky sčítání obyvatel mohou posloužit též jako informace pro církev a pro její sebereflexi. Český statistický úřad zpracoval podrobně výsledky z roku 2011 („Náboženská víra obyvatel podle výsledky sčítání lidu“. CSÚ 2014 Lidé a společnost). Podobně bude zpracováno i sčítání z roku 2021. Je tak možné poznat, kde se lidé hlásí k naší církvi, v jakých krajích, okresech, městech a vesnicích. Celkové údaje ze sčítání obyvatel jsou významným podkladem pro tvorbu strategie církve se zřetelem k budoucnosti.

2. O čem mohou čísla vypovídat? Pokus o předběžnou interpretaci údajů

Z výsledků je patrné, že tam, kde jsou náboženské obce naší církve, tam se k ní i lidé hlásí. Je v místech, která lze považovat za „tradiční oblasti“, kde naše církev se rozvíjela v době první republiky. Tam, kde měla své postavení ve veřejném životě a ve společnosti na místní úrovni, tam se k naší církvi lidé přihlásili i při sčítání. Může to mít i ještě starší historické pozadí. Jedná se o oblasti spojené s husitskou či reformační minulostí. Někteří sociologové to však vylučují. Ale Karel Farský při své misijní strategii, když získával věřící pro ideu nové národní křesťanské církve, tak argumentoval tím, že česká města byla dříve utrakvistická, a v mnohých městských i venkovských kostelích se sloužily po dobu 200 let bohoslužby církve podobojí. Typickým příkladem jsou východní Čechy, kde bylo silné husitství a také je zde bratrská tradice. Tam se tvořila síť náboženských obcí naší církve v některých oblastech nejhustší. Ale tradičním místem je Praha a střední Čechy. Česká reformace má svůj původ v Praze v univerzitním prostředí. Ve středních Čechách byla významná husitská města. Pak jsou to i jižní Čechy, kde jsou místa spjatá s husitstvím, jako Husinec, Tábor, Chelčice, Trocnov a další. Z Moravy je zastoupena CČSH na jižní Moravě a také na severní Moravě, kde naše církev měla svá centra v době první republiky. Místa, kde je naše církev méně zastoupena jsou západní Čechy, v plzeňském kraji jsou římští katolíci a také na Českomoravské vrchovině, kde je více přihlášených k Českobratrské církvi evangelické.

Jednou z prognóz sociologů je, že v budoucnosti bude v naší republice jedinou lidovou církví Církev římskokatolická. CČSH a CČE budou zastoupeny jen v některých místech a nebudou pokrývat již celek (prof. Z. Nešpor). Tato prognóza se již naplňuje v případě vesnic. V některých vesnicích jsou stále ještě věřící Církve římskokatolické, zatímco se tam již vůbec nikdo nehlásí k CČSH nebo CČE. S tím souvisí jednak otázka „lidové církve“ a také teritoriální pastorace. Výraz „Lidová církev“ je zatížen negativním nádechem povrchnosti, oproti tzv. „církvi vyznavačské“. Ale v pozitivním významu je to církev, která je pro lidi. Bylo by nesprávně, kdyby si duchovní pěstovali zbožnost a spiritualitu jako svůj osobní zájem a věřící laiky by nepotřebovali. Máme jako duchovní sloužit lidem, těm, kteří tvoří církev, náboženské obce, i v jejich lidské nedokonalosti, a těm, kteří ji přesahují, avšak duchovní pomoc a službu očekávají. Církev má být otevřena veřejnosti. V tomto směru jsou zaměřeny aktivity pražské diecéze, která rozvíjí vzdělávání, sociální i kulturní aktivity navenek. Ale činí tak i další diecéze.

S otevřeností církve veřejnosti souvisí i otázka její podoby v budoucnosti. Bude možné zachovat teritoriální duchovní správu v celém jejím současném rozsahu nebo budoucností jsou spíše duchovní centra a duchovní budou působit v kategoriální pastoraci ve společnosti pro všechny bez ohledu na členství a na křesťanské vyznání a vztah ke konkrétní církvi? V případě teritoriální pastorace je v názvu „země“. Je to duchovní služba vázaná na zemi a je vymezená určitým územím. Církev je setkáním na konkrétním místě (Sk 2,1). Důležitý je vztah k zemi, krajině a k těm, kteří tam žijí. Dříve naše církev měla silná centra ve městech a současně bylo velké množství bohoslužebných středisek na vesnici. Příležitostně i pravidelně se konaly bohoslužby u kaplí, zvoniček, křížů pod širým nebem i v různých prostorách i sekulárních. Tím byl zajištěn kontakt s lidmi v konkrétním místě. Každé místo je důležité, kde se zvěstuje evangelium a slouží bohoslužba, i to nejodlehlejší. Svědectví Kristu se má uskutečňovat i v nejodlehlejších končinách země (srov. Sk 1,8). Jedním ze zaměření naší strategie duchovní správy by mělo být větší zacílení na venkov. Dnes je svět virtuálně a digitálně a informačně propojen a někteří lidé se také stěhují z měst na venkov a hledají život ve větším souladu s přírodou.

Církev by neměla také ztrácet ze zřetele důležitost členství. Každý člen je dnes velkou hodnotou. Církev má věnovat péči „uvědomělému členství“ (M. Salajka) či „uskutečňovanému členství“ (Ústava CČSH), věnovat péči svým členům a získávat nové členy. Nestačí v katechezi a výchově vést k poznání Bible, ale i budovat vztah k církvi. Bible a církev mají spojitost, tak jako Starý zákon není bez Izraele, společenství Božího lidu. Členství znamená přijetí odpovědnosti za křesťanství a jeho konkrétní podobu v určitém místě.

Výsledky sčítání obyvatel v roce 2021 potvrdily prognózy sociologů, že česká společnost se sice odklání od tradičních církví – ŘKC, CČE, CČSH, ale náboženství přesto ze společnosti nemizí, či spíše roste individuální spirituální potřeba. Roste počet věřících, kteří se k žádné z církví nehlásí. Obtížná doba, kdy se ztrácejí jistoty, přichází nemoc, krize, válka, klade nové živé otázky lidem v sekularizovaném světě. Lidé objevují znovu dimenzi náboženství, které je cestou k překonání smrti. To je příležitost pro všechny křesťanské církve i pro CČSH. Umět znovu vstoupit do dialogu se současnou společností a lidmi, kteří ji tvoří a dokázat nabídnout jedinečné i prověřené hodnoty evangelia Ježíše Krista, které přijímáme především ve společenství vlastní církve, ve svých náboženských obcích, za své.