„A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.“
(Matouš 17,2)

Vážené sestry, vážení bratři, Ježíš postupem času odkrývá svým učedníkům, kdo skutečně je a jaký je jeho úkol. Proměnění na hoře je, myslím, důležité propojit s předchozími události u Césareje Filipovy. Tam apoštol Petr správně vyznal, že pokládá Ježíše za Mesiáše, Syna Boha živého, ale stále plně nechápe, co to znamená. Měl svoji představu, a když Ježíš konfrontuje své učedníky s předpovědí utrpení, které ho čeká v Jeruzalémě, Petr se postaví na odpor. Postaví se proti tomu, aby jeho Pán prošel utrpením, o kterém již s učedníky hovořil.

Z Césareje se vydávají k veliké hoře. Byť tradice ukázala na horu Tábor, text ji přímo nezmiňuje. Evangelista tak snad otevřeněji používá symboliku hory jako místa, kde člověk vstupuje do Boží blízkosti a kde se dějí důležité věci (nelze nevzpomenout na horu Sinaj a předané Desatero). Zcela prakticky viděno, hora je také místem klidu, které umožňuje nadhled a soustředění. Text evangelia říká, že se na vrcholku ocitl Ježíš se svými učedníky sám, byť se brzy ukáže, že sami ve skutečnosti nebyli.

Než se objeví dvě starozákonní postavy, učedníci jsou svědky nečekané události. Ježíš byl před jejich zraky proměněn. Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý. Scéna, kterou si těžko představíme, bývá často zobrazovaným motivem východních ikon. Ježíš, jako centrální postava scény, září božskou podstatou tak, že učedníci v popředí ikony si musí zakrývat oči. Jsou doslova převaleni Boží slávou. Tři Ježíšovi žáci mají to privilegium ho vidět jinak, v nové perspektivě. Evangelista se nezabývá tím, jak tato zkušenost technicky proběhla, důležitý je výsledek – učedníkům je odkryta pravá povaha Mesiáše. Můžeme tak přesunout termín proměnění i na ně – stalo se to proto, aby byli vyzbrojeni zkušeností na blížící se velikonoční události.

Jak jsem psal, nakonec tam sami nebyli, vedle Ježíše se objevuje Mojžíš a Eliáš. Důležité je, že se nejen objevují, aby doplnili scénu, ale vstupují do rozhovoru s Ježíšem. Zdá se, že tak ještě dokončují své poslání, které ve svých životech započali. Obě dvě postavy byly spojeny s eschatologickým očekáváním a nyní jsou svědky blížících se zásadních událostí pro celý svět, Boží příklon k světu obětí a vzkříšením jeho Syna. Když se vrátím zpět k ikonografickému zobrazení, Mojžíš a Eliáš jsou vyobrazeni v mírném předklonu, jako by vzdávali poctu Ježíšovi. Snad tak mlčky souhlasí s jeho misí, neboť skrze něho přijde zlom v dějinách lidstva.

Apoštol Petr na proběhlé reaguje jako obvykle – velice lidsky. Rád by tuto situaci zakonzervoval, a tak navrhuje postavit stany. Zřejmě má touhu zůstat v tomto blaženém stavu Boží přítomnosti a nevydávat se už do Jeruzaléma, kde svoji budoucnost vykresluje Ježíš temně. Ani nedokončil svoji myšlenku a opět do lidského přemýšlení vstupuje Boží akt, tentokráte Boží hlas potvrzující Ježíšovo Boží synovství. Ve scéně se vrací pozornost na důležitost Ježíšova poslání, byť je v rozporu s lidskou představou Mesiáše.

Ježíšovo proměnění je tu tedy pro jeho následovníky, pro nás. Je to akt Boží lásky, která je pozváním ke vstupu do zkušenosti, kdy budeme ochotni vzdát se našich idejí a obrazů a pohlédnout do skutečnosti. Na Petrovi vidíme a v našich životech stále zakoušíme, že je to těžké, přesto věřím, že je to základní úkol na cestě do Boží náruče. Amen.

Vladimír Volráb


Pane Bože, nechť světlo tvé milosti a lásky promění naše srdce,
abychom viděli cestu, kterou ty nás chceš vést, a měli sílu opustit cestu naši.
Amen.

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše