Janovo evangelium vzniklo na sklonku prvního století po Kristu se zahrnutím historické paměti dvou generací křesťanů. Zvolený evangelní text (Jan 2,13-22) nás uvádí do prostředí obcí církve osmdesátých a devadesátých let prvního století, kdy z Říma vládli své velké říši císařové Flaviovské dynastie, panující mezi lety 69–96. Upevnili hospodářsky říši a na východě ji bránili proti Parthům.
Tradice spojila vznik evangelia s Efezem. Již syrský biskup Ignatius z Antiochie (zemřel přibližně r. 110) evangelium znal.
Podstatným teologickým cílem evangelia bylo představit Ježíše jako Božího Syna, Slovo, jež se stalo Tělem a novým chrámem Božím: „Já a Otec jedno jsme.“ (Jan 10,30), „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ (Jan 14,9). Ježíš v synovském poměru k Bohu nepromlouvá jen do konkrétní dějinné situace svých učedníků, ale také před nimi rozhodně jedná. Tím obojím je vede k jistotě, že nejsou v mocné světové říši sami. Předává jim historickou zkušenost vyvoleného židovského národa přenesenou do počátku dějin raných křesťanských obcí.
Náš evangelní text zachycuje Ježíše jako usilujícího o očištění Chrámu, jednajícího s rozhodností podle starozákonního textu „Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy.“ (Iz 56,7). U Jana se tak děje na počátku Ježíšova veřejného vystupování. Ježíš vstoupil na prahu Velikonoc do jeruzalémského chrámu, aby zde jednal důsledně jako ten, kdo jednání prodavačů zvířat a penězoměnců na nádvoří Chrámu vnímá jako zcela pochybné: „Nedělejte z domu mého Otce tržiště!“ Svým vystoupením Boží Syn narušil provázanost prodeje s nádvořím Chrámu a následně vyvolal nepřátelství velekněžských kruhů vůči sobě. Janovo evangelium, často pokládané za převážně duchovní a málo blízké historické realitě, zde příslušná fakta podává střízlivě a věcně.
Ježíšovo vystoupení vůči prodavačům zvířat a penězoměncům není projevem pouhé lidské nespokojenosti a s ní spojené rozhodnosti k činu. Obchod v prostoru svázaném s přítomností jeho Otce byl pro Syna více než pohoršujícím. Chrám je mu i jedinečným prostorem modlitby. Perikopa evangelia je podstatnou součástí Janovy teologie nového chrámu Kristova Těla. Popisem Ježíšova zásahu proti obchodníkům autor evangelia otvírá dobovým křesťanským obcím cestu vedoucí k neviditelné realitě spásy, po Kristově smrti a vzkříšení zažívané v novém chrámu Kristova Těla – církvi. Spásná Boží záchrana člověka v Kristu je podle této teologie uskutečňovaná zde v pozemském životě v dobových obcích křesťanů: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16).
Církev československá husitská vznikla 8. ledna 1920 z jednání Klubu reformních kněží, radikálního křídla Jednoty katolického duchovenstva československého. Pří jejím vznikání se střetly v srdci Evropy mocné síly konfesní diferenciace, k působivosti nastavené církevním vývojem v Čechách v předcházejících dvou stoletích. Teologické i politické důsledky vzniku nové církve se staly součástí náboženského soužití konfesí v Čechách, na Moravě i na Slovensku po větší část 20. století.
S užitím předešlé evangelní argumentace je možno konstatovat, že zakladatelé CČSH opouštěli starý chrám původní konfesní víry a rozhodli se být součástí nového chrámu Kristova Těla, nového života i nových konfesních dějin. Symbolika nového chrámu a nového života po desítky let výrazně formovala bohoslužebný, duchovní i věroučný život věřících CČSH. Mnohé hodnoty ze života první generace CČSH byly v době totality v české společnosti vědomě zamlčovány či zkreslovány.
I dnes je třeba navozovat vůči této generaci postoje vyhýbající se jednostrannostem, odstraňovat řadu předsudků. Pro CČSH platilo již v počátcích a platí i dnes: „Amen, amen, pravím vám, kdo slyší mé slovo a věří tomu, který mě poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života.“ (Jan 5,24).
Jaroslav Hrdlička
Bože, Cesto našeho putování dějinami,
učinil jsi nás ke svému obrazu a obnovuješ svou milostí.
Shlédni na nás a ochraňuj nás v dobách dobrých i zlých, abychom byli tvou církví.
V Kristu, našem Pánu. Amen.