Kontemplace byla vrcholem života v antice a posléze i v křesťanství. Člověk je díky ní proměňován, říká docent Václav Ventura, řeckokatolický duchovní a akademik, který se zabývá patristikou a spiritualitou raného mnišství, kterou vyučuje také na Husitské teologické fakultě UK.
Akademicky se věnujete počátkům křesťanského mnišství a spirituality. Objevuje se meditace už v době církevních otců, tedy na počátku křesťanství v antice?
V počátcích mnišství v prvním až třetím století žádná meditace ani kontemplace v křesťanství neexistuje, tedy ve smyslu, jak jim rozumíme dnes. Křesťané navazují na Starý zákon a celou jeho tradici čtení Bible a přemýšlení o Božím slově. To by se dalo brát jako základ pozdější křesťanské meditace. Ale je to fakticky četba Bible. Pozorná četba, snaha o její porozumění ve všech jejích rovinách, tedy gramatické, faktické i duchovní. Spirituální praxe u mnichů spočívala v tom, že četli části biblického textu při společných bohoslužbách a úkolem bylo, aby si část toho textu zapamatovali. Úryvek. Pak ho dotyčný opakoval celý den, říkalo se tomu melété, žvýkat, hojdat. Opakoval se až do té chvíle, než to úplně využijí, dostanou do paměti i do života.
Pokračovalo to i dále?
Společné čtení se posléze vyvíjí, texty se čtou s určitou metodou, s modlitbou a vnitřním zřením, kontemplací (lectio divina). To už jsme ale v pozdější době.
K meditaci směřuje další aktivita, která se rozvíjí v raném mnišství, a to snaha o porozumění Pavlovu výroku „Modlete se neustále“. První velký popis je u Jana Kassiána v jeho Collationes, rozmluvách, kdy cestují po poušti a hledají u starců vysvětlení. Jeden z nich je naučí, že je nemnoho mnichů, kteří praktikují opakování jednoho verše Písma, konkrétně „Bože, shlédni a pomoz. Pane, pospěš mi pomáhat.“ Byla za tím hluboká teologie vnímání Boží přítomnosti a vlastní odkázanosti na Boha. To byla první jakási praxe neustálého opakování modlitby. Z toho později vykrystalizuje takzvaná Ježíšova modlitba srdce. Ta se vyvíjí u egyptských mnichů od čtvrtého, pátého století. Lidé opakují Ježíšovo jméno, je za tím celá teologie Kristovy přítomnosti ve jméně. Ta základní řecká forma zní: „Pane Ježíši Kriste, Synu Boží, smiluj se nade mnou.“ To měl mnich opakovat ve dne v noci. Z toho vychází hesychastická praxe na Východě zachycená v knize Filokalia, kolekci textů o vnitřní modlitbě. Někteří mniši na Athosu i jinde veškeré modlitby nahrazují touto Ježíšovou modlitbou.
V křesťanské modlitbě se někdy jako mantra opakuje výraz Maranatha. To má jakou tradici?
To pochází z knihy Zjevení a následně z Didaché, tam je součástí liturgie. Didaché je jeden z nejstarších textů takzvaných apoštolských otců. V této knize je to zakončení eucharistické bohoslužby – Přijď, pane Ježíši. To je překlad výrazu Maranatha. Někdy se užívalo jen Ježíšovo jméno. Cílem je, aby byl člověk s Ježíšem v neustálém kontaktu, v jeho blízkosti. Ta jeho blízkost proměňuje člověka do Ježíšovy podoby. To je cílem toho všeho. Konkrétní praxe není až tak důležitá, jen na začátku. Jako když se dítě učí psát, začne vlnovkami, tečkami, čárkami, je to jen učení se, ne ještě psaní. Ježíšova modlitba má vést ke spontánnímu životu v Boží přítomnosti.
Meditace se popisuje jako zážitek ticha. V klášterech se praxe ticha používá od počátku. Odkud se to vzalo v našem prostoru, řekněme nebuddhistickém?
To je hypotetická otázka, mohla asi i přijít z Východu, to nejde popřít. Řekl bych ale, že je to spíše taková antropologická veličina, je to v nás. Ticho, pokud se člověk chce setkávat s hloubkou, s tím, co nás přesahuje, je nezbytným předpokladem. Téměř spontánně to k tomu vede. Mniši mají dodnes vyhrazeno silentium, dobu, kdy se nemluví. V některých klášterech, třeba u trapistů, se mluví minimálně, tam komunikace probíhá hlavně gesty.
Je rozdíl v kontemplaci či meditaci v klášterech východního a západního křesťanství?
Východ je obecně takový volnější, svobodnější. Na Západě je vše v tom řádu, ordo, úředněji zpracované, jsou hodiny určené pro modlitbu, pro meditaci, pro to či ono. Na Východě ne že by řád nebyl, ale tam je klíčová liturgická modlitba, nicméně to ostatní uspořádání času je ponecháno na každém mnichovi.
Co je vlastně v nejstarší tradici kontemplace?
Kontemplace je vrchol života filozofa, je to pojem řecké filozofie, bios theoretikos, k tomu směřuje veškeré úsilí vzdělanostní i zkušenostní, v antice je to cílem. V Bibli to ovšem nenajdete. To až v tom třetím, čtvrtém století proběhla syntéza křesťanského a řeckého a kontemplace se představí i v křesťanském hávu. Od té chvíle se stává kontemplace vrcholem také života křesťanského. A co to je? Kontemplace, řecky theoria, je snaha intenzivně vidět, podívat se do hloubky.
Lze to vysvětlit na příkladu divadla. Divadlo – theatron je takovým obrazem kontemplace, běží v něm děj, ten děj vede k prožitku, k emocím. Když je to dobré divadlo, dobré kino, člověk by měl odcházet s tím, že v něm něco zanechalo, třeba pocit boje za spravedlnost, za lásku. Člověk odchází a je proměněn. To je obraz toho, co má být kontemplace. Člověk je proměněn, nejen racionálně, ale i emocionálně a existenciálně.
Ptala se Tereza Zavadilová
