„Mojžíš, technicky vzato, byl první, kdo stahoval data z cloudu do tabletu.“

Máme v povědomí, že náboženství vyžaduje vážnost, a proto se zbožný (tj. vážný) člověk většinou nad příběhy ve Starém zákoně nesměje. Bojí se, aby je nezlehčil. Ale když některé pasáže čte poněkolikáté, může se stát, že se usmívat začne, protože v nich zahlédne jistou komičnost a vtip, přestože Starý zákon samozřejmě není kniha vtipů.

Komika Starého zákona je křehká a má svou jemnou poetickou vznešenost, která pracuje s náznaky, s nečekaným rozuzlením a s úžasem z momentu překvapení. Humor ve Starém zákoně není nízký, škodolibý, ale je vlídný, zlidšťující, neubližující a často zlehčující nábožensky vypjaté situace (např. bitvy). Humor coby umělecký prostředek má v Tenaku nezastupitelnou úlohu také jako zbraň bohoslužebného zápasu proti děsu, který kolem sebe nepřátelé a zejména jejich náboženský systém (lidská pověrečnost a fanatismus) vytvářeli. Tehdejšímu účastníkovi bohoslužeb a potažmo i dnešnímu čtenáři pomáhá humor strach překonávat.
Z Knihy žalmů víme, že sám Bůh se směje (čti Ž 2,4; 37,13; 59,9), a to urputným nepřátelům, kteří sami sebe považují za mocné a důležité. Smějící se Bůh je Bůh, který vnímá a chápe, je pro nás Bůh „lidský“ a nám tedy blízký, i když z jeho smíchu může někoho mrazit. Jsou totiž různé druhy smíchu a Hospodinův smích v žalmech není jednoznačně identifikovatelný. Ale Bůh může smích i probouzet. Vtipnou inscenací rozuzlení bezvýchodných situací v životě Izraelců může Bůh aktéra příběhu i vnímavého čtenáře nejen pobavit, ale i rozesmát. Smích nás pak učí, že jsou skutečnosti, které jsou k smíchu a kterým je možno, ba třeba se jen smát. Ale to neznamená, že to, co je k smíchu, není třeba brát vážně.
Vedle smíchu je i výsměch. Hospodinu, Bohu poražených a ponížených Izraelců, se pokusil vysmát král Belšasar (Da 5) uspořádáním opulentní hostiny na počest svých bohů, při níž použil bohoslužebných předmětů sloužících při uctívání Hospodina a ukradených z jeruzalémského chrámu. Během této hitparády a všeobecného veselí se náhle objevila po stěně píšící ruka a slovutnému králi tento úkaz způsobil povolení svěračů a on se přede všemi hosty podělal. Veřejně se na své párty zesměšnil ten, kdo chtěl zesměšnit Hospodina. Podobně se Pelištějci chtěli vysmát Hospodinu jako poraženému Bohu tím, že se budou posmívat, dělat si legraci a veřejně dehonestovat jeho poníženého služebníka Samsona (Sd 16). Jejich zábava skončila masakrem, když jim Samson rozvalil chrám, kde mělo dojít k jeho zostuzení a k volné zábavě na jeho účet. To ale narozdíl od podělání se krále Belšasara neskončilo komicky.
Jindy je humor ve Starém zákoně projevem zoufalství a východiskem z absurdní a téměř beznadějné situace. To bylo tehdy, když si Izraelci za svého krále zvolili Gedeónova syna Abímeleka a on na trůn nastoupil tím, že brutálně nechal odstranit všechny své sourozence. Jótamovi se podařilo utéct a pak na adresu svého bratra pronesl bajku, která královský úřad preventivně zesměšňuje: o vládnutí nemají zájem ti, kdo jsou užiteční, ale jen ubožák, který se umí jen vytahovat a zastrašovat druhé (čti Sd 9,7-15).
Podobnou bajku pronesl severoizraelský král Jóaš poté, když ho judský král Amasjáš vyzval k boji (čti 2 Pa 25,17-19). Jakoby myš vyzvala k souboji tygra a tygr vlídně promlouvá k myši, aby raději seděla doma na zadku a nezahrávala si. Narcistní Amasjáš, stižený pocitem vlastní důležitosti, však nerozumí srandě. Pustí se do boje a špatně to dopadne.
Smysl pro humor mají i proroci, když se vysmívají lidem, kteří jsou zcela zaujati svým náboženským počínáním. Izajáš se takto směje výrobcům model, kteří s nasazením života vyrobí náboženský předmět a pak žadoní, aby je tento předmět vysvobodil. Jiný tvůrce si vyrobí boha ze dřeva, jehož půlku spálí a druhou začne uctívat. Uctívání předmětů je totiž v náboženství velmi populární (čti Iz 44,12-20). Z toho vyplývá, že náboženští lidé nemají smysl pro humor, neumí se zasmát sami sobě.
Smysl pro humor mají i proroci, když se vysmívají lidem, kteří jsou zcela zaujati svým náboženským počínáním. Izajáš se takto směje výrobcům model, kteří s nasazením života vyrobí náboženský předmět a pak žadoní, aby je tento předmět vysvobodil. Jiný tvůrce si vyrobí boha ze dřeva, jehož půlku spálí a druhou začne uctívat. Uctívání předmětů je totiž v náboženství velmi populární (čti Iz 44,12-20). Z toho vyplývá, že náboženští lidé nemají smysl pro humor, neumí se zasmát sami sobě.
A podobně se směje prorok Elijáš náboženskému počínání, resp. náboženské horlivosti a vynalézavosti Baalových proroků, když je jako na fotbalovém zápase povzbuzuje a pak se jim pokouší vysvětlovat důvody neúspěšnosti jejich zbožné horlivosti: „Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen, nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!“. A oni Elijáše překvapivě vzali vážně a ještě své již tak dost horlivé náboženské úsilí zvýšili (čti 1 Kr 18,26-29). Ani oni, jako všichni náboženstvím postižení lidé, nemají smysl pro humor.
To byla drsná komika, ale někdy je komika Bohem řízených událostí vlídná a my víme, že ten, kdo si dělá legraci, má objekt svého humoru rád. Tak vlídný je humor, který produkuje Bůh, když např. osloví vystrašeného Gedeona slovy: „udatný bohatýre“. A pak jej nechá shromáždit desetitisíce vojáků, které vzápětí postupně nechává zase posílat domů, až zbyde pouhých 300 mužů. Ti se mají ozbrojit loučí a džbánem, vyslechnout si z úst nepřátel, jak boj dopadne, a pak budou jen přihlížet. Do boje totiž nakonec ani nezasáhli, protože se Midjánci, kteří sedm let tísnili bezmocné Izraelce, pobili sami (čti Sd 6-7).
Jiným příkladem vlídného Božího humoru je situace, kdy Bůh nechá Abraháma 25 let čekat na slíbeného syna. A když mu jej v jeho stu letech opět slíbí, Abrahám se po pětadvacetiletém čekání usměje nad tím, že by se jemu, stoletému starci, mohl narodit syn. (čti Gn 17,15-19). „Usměje se“ – to se hebrejsky řekne jicchaq. A Hospodin na to reaguje slovy: „a přece se ti narodí syn a pojmenuješ ho Jicchaq“. To prosím není Smíšek!, ale „směje se“. A nevypovídá to o Izákovi, nýbrž o jeho otci, aby na svůj smích nezapomněl. Jméno „směje se“ je tak nápadné a zvláštní, že je snad ani nelze za jméno považovat. V tomto jménu jakoby Hospodin zosobnil smích Abrahama i jeho ženy Sáry (ta se také zasmála; čti Gn 18,11-15) a tím učinil smích nezapomenutelným. Můžeme se proto domnívat, že Bůh, který v Izákovi nechal smích jeho rodičů zvěčnit, resp. smíchu postavil v člověku živý pomník, se sám nesměje a nemá smysl pro legraci? Vždyť Izák je ztělesněné Abrahamovo (i Sářino) zasmání se. A tak je Abrahámův úsměv nad Hospodinovým zaslíbením v Izákovi zachován jako výraz zázraku, který Izákovým narozením nastal. Čtenář se dozvídá, že se lze smát i u Hospodinova díla a že se smích může někdy dokonce stát svědectvím o Hospodinu.
Když se pak Izák narodil, řekla Sára: „Bůh mi dopřál, že se mohu smát. Se mnou ať se směje každý, kdo o tom uslyší“, dosl. „kdo o tom uslyší, směje se mi“ (Gn 21,6). Možná se tedy Abraham i Sára mají při vyslovení jména svého syna s úsměvem rozpomenout na Hospodinův smysl pro humor. Možná se spolu s nimi máme usmát i my, kdo jejich příběh čteme. Vypravěči se totiž povedlo příběh vyprávět tak, že Abrahama ani Sáru nijak nezesměšnil. Proto když se Sáře smějeme, pak tím vyjadřujeme, že ji velmi dobře rozumíme a že je nám svým jednáním velmi blízká.
Usmívat se nad Hospodinovým dílem proto může být projevem nedočkavosti, když to, co Bůh slíbil, ještě není. Ale může také být projevem překvapení z toho, jak je Bůh konzistentní, jak na svých slibech lpí a trvá, přestože jejich uskutečnění nic nenasvědčuje. A jak nás tím učí důvěřovat mu navzdory tomu, že se nic neděje. Úsměv tedy může být i výrazem ocenění toho, že s námi, malověrnými a netrpělivými, Pán Bůh stále počítá.
Proto se i my tedy můžeme usmívat nad Boží vlídností, resp. stejně jako Abraham a Sára nad Boží zarputilostí ohledně plnění svých zaslíbení.

Jiří Beneš

Přehled publikovaných článků

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše