Já nejsem rasista, to on

V Českém zápase se tentokrát za­mýšlíme nad otázkami spravedl­nosti, solidarity a bezpečí. Tato témata docela úzce souvisejí s tím, čím se dlouhodobě zabývá farář Če­skobratrské církve evangelické Mi­kuláš Vymětal, tedy s problematikou našeho vztahu k menšinám, ať už jde o příslušnost k nějaké et­nické nebo národnostní skupině, k vyznavačům nekřesťanských ná­boženství či lidem s odlišnou sexu­ální orientací...

Jak jsou na tom vlastně Češi, pokud jde o předsudky vůči menšinám, ve srov­nání třeba s našimi sousedy?

Předsudky vůči druhým mají všechny národy. Vybavuji si kreslený vtip se ze­měkoulí, na níž stojí na každém konti­nentu postavičky, ukazující vždy na někoho jiného a říkající: „Já nejsem ra­sista, to on.“ Podle jednoho staršího prů­zkumu mají Češi v rámci Evropské unie vůbec největší předsudky vůči Romům – jejich předsudky jsou větší, než v ze­mích, kde žije Romů podstatně vyšší procento, jako je Slovensko, Bulharsko či Makedonie.
Kromě předsudků vůči menšinám ovšem máme i předsudky vůči celým ná­rodům a uskupením – nemáme rádi Němce ani Rusy, Poláky, Rakušany ani Evropskou unii, z níž však čerpáme dost peněz. Traduje se, že jediný národ, který mají Češi rádi, jsou Slováci. Když se ale zeptáte nějakého Slováka, co prožívá v ČR se svou národností, také si postě­žuje a vzpomene na někoho, kdo ho po­sílal na Slovensko, protože „tady nemá co dělat“. Poláci říkají: „My Čechy máme rádi, ale oni nemají rádi nikoho, ani sami sebe.“ Možná naše neláska ale nejsou jen předsudky, nýbrž obecný zvyk na všechno remcat a nadávat: „Chceš si zkazit náladu? Zastav se s Če­chem,“ praví rakouské přísloví.

Mezi našimi sousedy ovšem existují i předsudky vůči Čechům. Pořekadlo „česká vesnice“ je podobné španělské vesnici v češtině, označuje místo ne­uspořádané, chaotické a špinavé. Sta­rostka jednoho německého města po zkušenosti s českým starostou prohlá­sila, že „ano, rozumím“ v češtině nezna­mená, že dotyčný rozumí, ale že chce spolupracovat. „Mít české ruce“ je už od třicetileté války v němčině eufemismem pro krádež.

Jindy se zase řekne „koupit po českém způsobu“ – tak byla například označena krádež pera bývalým prezidentem Klau­sem. V jedné učebnici jazyků, kde je každý národ znázorněn zřejmě typickým představitelem, je Čech nevýrazný uš­mouraný muž v teplákách, v ruce tříma­jící plátěnou nákupní tašku. Jsme my Češi takoví, jak občas líčí naši sousedé? Doufám, že jsme trochu lepší – a trochu lepší jsou jistě také všichni, na které my sami koukáme skrz prsty.

Jiná situace jsou předsudky vůči nábo­ženským menšinám. O nich jsem žádnou statistiku neviděl, ale tipnul bych si, že průměrný Čech projevuje předsudky vůči křesťanům, možná o něco menší proti Židům, ale ještě větší vůči musli­mům. Možná si reputaci u druhých mů­žeme napravit jen společně – když se k sobě budou věřící jednotlivých nábo­ženství chovat s úctou a vůči většinové společnosti nevznášet nároky, ale hledat možnosti služby.

Co se týká sexuálních menšin, možná můžeme trochu pohrdavě ukazovat do Polska, na Slovensko a do Maďarska a říkat: „Vy jste na tom ještě hůře než my.“ Ale není být na co hrdý – stále se řadíme k těm státům Evropské unie, které stejnopohlavním párům upírají právo na manželství.

Jsi autorem sborníku Rovní co do důs­tojnosti a práv, který je jakousi mozaikou všech možných postojů a vnímání problematiky rasismu a mj. představuje Týdny proti rasismu, které probíhají v mnoha zemích. Etablovaly se tyto Týdny už i u nás?

Mezinárodní týdny proti rasismu už u nás v malé míře probíhaly v 90. letech v podobě jediné velké akce – plážového plesu v Lucerně, kdy v Lucerně tančilo asi 900 lidí v plavkách za zvuků samby. Nově se snažím zavést Mezinárodní dny proti rasismu (na dny jsme je přejmeno­vali, protože týdny vypadají příliš ná­ročně) od konce loňského roku.

Nejprve jsem sháněl spojence – vznikl malý team, který usiluje o jejich šíření. Nejlepší spolupráci máme s policií, za­tímco hasiči nás ústy svého mluvčího zatím odmítli. Letos se konalo zatím ně­kolik desítek akcí – nejvíce bylo předná­šek příslušníků policie na školách, ale i má vlastní přednáška pro tzv. „policisty - menšináře“, koncert a hlasová dílna v mateřské škole i „Módní přehlídka proti rasismu“ v kostele sv. Martina Ve zdi, jejíž záznam můžete najít na inter­netu. Pro příští rok mám dva cíle – aby se u nás zapojily jednotlivé farnosti a sbory různých církví a aby se k Mezi­národním dnům proti rasismu připojili také Slováci.

V anketě „jak se projevuje rasismus“, která je součástí jmenovaného sbor­níku, mě zaujala odpověď, že jsme různí a je „přirozené, že se podvědomě porovnáváme s ostatními a určitou formu rasismu máme v sobě všichni. Je na nás, abychom se nenechali unést k primitivním odsudkům“. Také se mi zdá, že je pochopitelné, i třeba vzhledem k našemu přirozenému nastavení od dob nejstarších, že do očí bijící jinakost nás děsí, jsme obezřet­nější nebo přinejmenším nás upoutá. Jak to vidíš ty?

Na jednu stranu je opravdu přirozené a snad i zdravé, že vůči neznámým lidem a kulturám je člověk opatrnější. Na dru­hou ovšem tam, kde se člověk přiblíží těm odlišným a poznává je, jeho před­sudky se snižují. Tak například podle statistik je největší odpor vůči Romům v Praze, kde jich žije také nejmenší pro­cento. Ještě jiný pohled je, že právě od­lišnost umožňuje myšlenkovou i kulturní výměnu a vzájemné obohacování. Na druhého si člověk musí udělat názor na základě zkušenosti, nikoliv mít ho pře­dem jasný. Zdravě lidské je občas se za­stydět za to, jaké jsem měl vůči druhému předsudky a o kolik je lepší, než jsem si myslel.

Rasismus a předsudky vedou k jevu, který snáším ze všech nejhůř – ponížení příslušníků menšin, kdy jejich předsta­vitelé začnou sami o sobě říkat, že vlastně má většina pravdu, že my Židé jsme odporní lichváři, že my „cikáni“ krademe, že my Češi jsme naprosto ne­nadaný národ, který umí jen brát. Mys­lím, že každý člověk má v sobě jakýsi dobrý potenciál, křesťansky řečeno být k obrazu Božímu, který mohou před­sudky druhých a společenský tlak napro­sto rozbít.

Solidarita - které se v tomto čísle věnu­jeme - bývá často viděna jako levicové téma. Do jaké míry je to skutečně tak?

Z politického pohledu je solidarita jako levicový postoj pojetí, že ti, kteří jsou úspěšnější, mají také povinnost přispět k tomu, aby mohli i ti méně úspěšní ales­poň jakž takž snesitelně žít. Dosahuje se toho například vyšším zdaněním bohat­ších a sociální funkcí státu. Pravice pak klade větší důraz na vlastní odpovědnost.

Existuje ovšem také individuální solida­rita, která znamená, že za sebe lidé nav­zájem ručí a pomáhají si. Křesťansky se jí obvykle říká láska k bližnímu – a podle mé zkušenosti faráře pro men­šiny jsou takto solidární, když dostanou možnost a něco se pohne v jejich svě­domí, lidé bohatí i chudí a zastánci všech politických názorů. Solidarita nezná hra­nic!

Kde si lze jmenovaný sborník přečíst?

Elektronicky na mých stránkách faráře pro menšiny v podsekci „texty“
https://mensiny.e-cirkev.cz/texty/.

Děkuji za rozhovor, milý Mikuláši, a těším se na shledání - třeba v rámci programu Červené středy 2022.