Velikonoce se na začátku křesťanství slavily každou neděli

Velikonoce mají dva základy: připomínku toho, co se tehdy stalo – smrt Krista. A také jeho vzkříšení, další příchod, nový život. Jsou Passio i Pascha, říká akademik a duchovní Církve československé husitské Pavel Kolář.
Co všechno vlastně spadá do období Velikonoc?
Spíše než o období Velikonoc mluvíme o velikonočním období, jehož středem jsou Velikonoce. V našem církevním ka­lendáři tvoří toto období dva svébytné časy (lat. tempora): postní doba jako čas přípravy ke slavení Velikonoc a doba ve­likonoční.

Tou myslíte Velikonoční týden?
Ne, Velikonoční týden je čas od 1. neděle velikonoční, tedy neděle Zmrtvýchvstání Pána, po 2. neděli velikonoční, tedy neděli Quasimodogeniti („Jako novorozené děti“). Tato doba bývá také nazývána veliko­noční oktáv, neboť ji tvoří osm dní. Ve 4. století se např. v Jeruzalémě v tomto týdnu setkávali nově pokřtění každý den s biskupem, který k nim promlouval a vy­světloval jim smysl křestních obřadů, kte­rými právě o Velikonocích prošli.
Je tedy jednou z částí velikonoční doby, která začíná nedělí Zmrtvýchvstání, trvá 7 týdnů, resp. padesát dní, a zakončuje ji ne­dělní slavnost Letnic, Hod Boží svato­dušní.

Co je základem Velikonoc?
Jejich základem je příběh o vydání na­šeho Pána, Ježíše Krista, k soudu, o je-ho odsouzení k smrti, ukřižování, uložení do hrobu, zmrtvýchvstání a osla­vení. Apoštol Pavel vyložil korintským křesťanům tento pašijový příběh o Je­žíši jako pravou paschu, jako oběť pra­vého velikonočního beránka (1 K 5,7). A je samotné nazval „nekvašenci“, kteří nežijí se starým kvasem zloby a špatnosti, ale s nekvašeným chlebem upřímnosti a pravdy“ (1 K 5,8). Pavel tu odkazuje k židovskému svátku pesach, který nesl v jeho době také označení „svátek ne­kvašených chlebů“. Později se ve svém dopise Korintským k pesachovému té­matu ještě vrátí a s přechodem Izraelitů z Egypta do země zaslíbené spojí křestním i eucharistickým motivem (1Kor 10,1-4). Pavel je tak pro nás prvním křesťan­ským autorem, který využívá tradici ži­dovského svátku pesach k výkladu Je­žíšova pašijového příběhu. Evangelisté Matouš, Marek a Lukáš pak představí svým čtená­řům Ježíšovu poslední ve­čeři s učedníky jako hostinu plnou paschálních mo­tivů, a evangelista Jan uvede Ježíše jako pravého velikonočního beránka, který je oslaven na kříži ve chvíli, kdy se v jeruzalém­ském chrámě obětují be­ránci pro pesachovou večeři. Zdá se, že apoštol Pavel tak spolu s jinými položil základy slavení křesťanské paschy, křesťan­ských Velikonoc.

Jak to vypadalo nejdříve?
Tady se můžeme znovu obrátit k Pa­vlovi a k jeho listu Korintským. V něm píše, že kdykoli křesťané jí a pijí eucha­ristii, zvěstují Kristovu smrt, dokud opět nepřijde (1 K 11,26). Pavlova slova jsou mimo jiné součástí jedné z na­šich eucharistických modliteb, které pronášíme při bohoslužbě.
Tedy, základním způsobem, jak slavíme velikonoční událost, je společné slavení večeře Páně, tedy eucharistie. Pamatu­jeme při ní nejen na Ježíšovu útrpnou smrt (passio) jako oběť pro nás (Žd 10,10), ale žijeme při ní také nadějí a vírou v jeho druhý příchod ve slávě. O čtyři století později Jan Zlatoústý na­píše, že kdykoli slavíme večeři Páně, sla­víme paschu. Tím dnem, kdy se slavily Velikonoce, tedy kdy se pamatovalo na vše, kým Kristus je, a na jeho dílo spásy, tak byla zejména neděle.

Neděle byla tedy takovými malými Veli­konocemi?
Byla vlastně jedinými Velikonocemi. To je myslím v současné době poměrně roz­šířený názor mezi historiky raně křesťan­ské liturgie. Ačkoli někteří odborníci se domnívají, že toto velikonoční, paschální pojetí večeře Páně je až výsledkem poz­dější křesťanské polemiky, ve které šlo o zřetelné odlišení křesťanské paschy od židovského svátku pesach. Osobně se kloním k tomu, že velikonoční motivy tvoří velmi starobylé jádro (nejen) nedělního spole­čenství večeře Páně.

Kdy se tedy objevily Veli­konoce jako jarní svátek?
Domníváme se, že se tak stalo nejspíše v polovině druhého století v křesťan­ských obcích v Malé Asii. Jim se záhy začalo říkat kvartodecimáni, tedy „ti čtrnáctého dne“. Založili totiž nový zvyk: vždy 14. dne prvního jarního měsíce, který pokládali za den Ježíšovy smrti na kříži, zachovávali přísný celo­denní půst jako památku Ježíšova utrpení a jeho smrti a celonoční bdění při mod­litbě a čteních z Písma zakončili před ro­zedněním společnou eucharistickou hostinou. Časově tedy svoji výroční oslavu Je­žíšovy paschy spojili s židovským slave­ním pesachu. Z něj nejspíše přejali nejen motiv oběti velikonočního beránka, ale také očekávání příchodu Mesiáše. Malo­asijští křesťané tak každý rok zachovávali památku Ježíšovy velikonoční oběti a sla­vili duchovní přítomnost zmrtvýchvsta­lého Krista (Mesiáše) ve společenství večeře Páně. Nejspíše jako odpověď na tuto jejich novou praxi slavení velikonoc se v jiných křesťanských oblastech rozvi­nulo výroční slavení Velikonoc spojené vždy s první nedělí prvního jarního mě­síce, na kterou měla v pozdních večerních nebo brzkých ranních hodinách připad­nout velikonoční eucharistická hostina. První ekumenický koncil v Nikáji (325) stvrdil právě tuto druhou praxi a stanovil, že křesťanská pascha má být v daném roce slavena vždy až po skončení židov­ského svátku pesach.

Tradice slavení byla tehdy všude jed­notná?
Naopak. Raně křesťanská praxe slavení Velikonoc byla velmi různorodá a sytila se různými tradicemi. Například alexan­drijská tradice vykládala biblické pesa­chové texty (např. Ex 12 a 14) alegoricky jako slovo o osobním duchovním pře­chodu z neřesti ke ctnosti, z otroctví vášní k duchovní svobodě, ze smrti k životu, z pomíjivého světa k věčnému Bohu. Oproti tomu maloasijská a palestinská tra­dice kladly více důraz na historicitu evan­gelijních pašijových událostí. Právě v těch- to oblastech postupně dochází k vydělení Zeleného čtvrtka, Velkého pátku, Bílé so­boty, Zmrtvýchvstání, Nanebevstoupení a Letnic jako samostatných svátečních velikonočních dní, ve kterých se připomí­nají jednotlivé události Ježíšovy jediné, nedělitelné paschy. Latinská tradice pak vidí v utrpení a smrti Ježíše důležité jádro křesťanských Velikonoc, které se snaží pomocí textu Janova evangelia (13,1) spojit s jeho zmrtvýchvstáním a oslave­ním: Ježíšovou paschou je jeho přechod ze světa k Otci skrze utrpení kříže.

Jsou Velikonoce starší než Vánoce?
Určitě. Vánoce jsou doloženým svátkem až ve 4. století. Velikonoce, jakkoli je ote­vřené, jaká byla podoba jejich zachová­vání, můžeme datovat do druhé poloviny 2. století.

Součástí Velikonoc je také postní doba. Ta se tam dostala jak?
Původní oslava Velikonoc jako výročního svátku byla v podstatě dvoudenní. Jeden den přísný půst, noční bdění a ráno před rozbřeskem slavení společného jídla. Podle Tertulliána někteří zbožní křesťané přidávají ke dni půstu ještě dny další. Motiv půstu dále nejspíše zesílil tím, jak začala být doba Velikonoc v církvi spojo­vána se křtem. Období přípravy ke křtu bylo spojeno s výraznou postní praxí. Jak u těch, kdo se na něj připravovali, tak i u dalších křesťanů. Justin např. uvedl, že se postí jak ti, kdo se připravují ke křtu, tak i ostatní členové křesťanské obce. Přísný půst zachovávali také veřejní kajícníci, kteří se připravovali ke smíření a opětov­nému přijetí k oslavě Velikonoc. Vý­znamný vliv na utváření postní doby měl také evangelijní text o Ježíšově čtyřiceti­denním půstu na poušti. Spojení postní doby s oslavou Velikonoc pak stvrdil opět první ekumenický koncil v Nikáji.

Liší se slavení Velikonoc v západní a vý­chodní tradici?
Podobnosti i odlišnosti ve slavení Veliko­noc mezi jednotlivými křesťanskými tra­dicemi či liturgickými rodinami by nám nikdy neměly zastínit skutečnost, že spolu slavíme jediné tajemství víry. Zejména v rámci ekumenického společenství (zá­padních) křesťanských církví hledáme pro naši společnou velikonoční víru a na­ději také společnou podobu slavení Veli­konoc, abychom zdůraznili svoji touhu po jednotě a společném svědectví o spáse v Ježíši Kristu.

Je v CČSH velikonoční bohoslužba od začátku stejná?
Určitě ne. Nejstarší podobu slavení utvá­řel Český misál, který připravil Karel Far­ský ve spolupráci s Aloisem Tuháčkem. Vycházel z dobového potridentského mi­sálu římsko-katolické církve. Obřad si fa­ráři nejspíše dále sami upravovali podle místních zvyklostí nebo svého pohledu na dosavadní římsko-katolickou praxi. Na prvním sněmu naší církve (1924) byla přijata Liturgie Karla Farského za nový pořádek pro slavení bohoslužby s večeří Páně. Ta ale neobsahovala texty pro jed­notlivé svátky a doby (tzv. proprium). Fa­ráři si je tedy nejspíše z počátku vybírali a doplňovali pro slavení Velikonoc sami. Od poloviny 20. let však začal Alois Tu­háček tvořit materiál pro jednotlivé ne­děle a svátky církevního roku. Výsledkem jeho práce se stala Bohoslužebná kniha církve českomoravské, která obsa­hovala vše potřebné ke slavení Velikonoc. Od osmdesátých let pak liturgická komise připravovala nové texty a proměnné mod­litby určené pro slavení nedělí a svátků. Mnohé z nich byly uveřejněny v tzv. ka­zatelských plánech. V některých se obje­vily jako návrhy pro praxi v náboženských obcích i nové velikonoční obřady, které dnes tvoří součást naší Bohoslu­žebné knihy. Podoba slavení Velikonoc, kterou nám nyní nabízí, je ovlivněna eku­menickým hnutím liturgické obnovy (vi­gilie, Exultet, velikonoční svíce, obnova křestních slibů) a dává poměrně velký prostor místnímu společenství k tomu, aby uspořádalo oslavu Velikonoc podle svých zvyklostí.

Za rozhovor děkuje Tereza Zavadilová