Jeví se Vám termín pastorace příhodný pro označení kaplanské služby. Jak na něj pohlížejí samotní kaplani?
Pojem pastorace (pastýřská služba) jistě vystihuje, o co v této službě jde. Jen si říkám, že charakter naší služby je specifický, protože je zaměřen ke všem lidem v nemocnicích a zařízeních, kde nemocniční kaplani pracují. Tato služba se týká pacientů/klientů, zdravotníků i rodinných příslušníků.
Jde o poněkud jiný přístup, než je ten, který známe z našich náboženských obcí. Tam víme, ke komu přistupujeme – jsou to naši členové, kteří více méně tuší, co mohou od duchovního očekávat. V nemocnici jsou lidé, kteří většinou nemají aktivní kontakt k některé církvi. I dnešní sedmdesátníci většinou vyrostli mimo církev, buď nemají žádné zkušenosti, nebo se bojí, aby se ten kaplan s nimi nechtěl moc modlit nebo je nenutil konat jakési církevní úkony. Potkávám se ale také s věřícími lidmi, kteří jsou rádi, že někdo je ve víře posílí. Stává se (moji pacienti nejsou většinou moc pohybliví a mluvíme spolu na pokojích, kde bývají i další spolupacienti, 2–4), že náš rozhovor vyprovokuje (většinou kladný) zájem těch druhých. Někteří se rozpomínají, že také kdysi chodili do kostela, modlili se s babičkou, ministrovali…
Všichni jsou rádi, že v této době, kdy jsou návštěvy blízkých z rodiny zakázány, je navštíví někdo, kdo má na ně a jejich starosti čas.
S výhledem na působení církve třetího tisíciletí se nabízí myšlenka, že kategoriální pastorace se stane klíčovou, myslím vzhledem k tomu, jak blízko je kaplan člověku v krizových životních situacích, a zároveň k tomu, jak rozpačitý přístup k oficiální církvi se všemi jejími strukturami má postmoderní člověk… Jak to vidíte vy?
Vidím to přesně tak. Během své více než 51leté duchovenské služby jsem se setkávala často mimo církev s nepochopením duchovenské služby. Vzpomínám například, že když jsem v osmdesátých letech chtěla chodit do domova důchodců vícekrát nežli 2x ročně, pokáral mne odpovědný tajemník, jak si to představuji, že „nenechám ty lidi v klidu umřít“. Bohužel jsem měla dost smůlu na podobně smýšlející státní představitele, a tak jsem hledala jiný způsob a přístup. Udělala jsem si kurz trénování paměti, který je stále populární a kde jsem mohla také „civilně“ pastorovat. Ve svém důchodovém věku jsem se přihlásila na kurz pro nemocniční kaplany a letos začínám 5. rok této služby, v nemocnicích na následné péči v Rychnově nad Kněžnou a na LDN v Jaroměři. Začala jsem „z ničeho“, jako první a jediný kaplan. Dnes v naší oblastní nemocnici v Náchodě, pod kterou také spadám, jsme už 4 (všichni jsou mladší). V minulém covidovém roce začalo být i řídícím orgánům jasné, jak důležitá je kaplanská nemocniční služba i pro personál.
Papež František v encyklice rozjímá nad podobenstvím o milosrdném Samaritánovi a všímá si například prostého faktu, že si Samaritán na zraněného udělal čas. Myslím, že to je jeden z důvodů, které klienti/ pacienti opravdu ocení, že kaplan nespěchá tak jako sestry, doktoři a ostatní personál v nemocnicích. Čím konkrétně tento čas se „zraněnými“ vyplní, o čem lidé chtějí nejčastěji mluvit?
Záleží na tom, kde nemocniční kaplan pracuje. Někdo chce mluvit o své nemoci a vyhlídkách na uzdravení. Jiný má starost především o rodinu. Někdo si potřebuje srovnat dosavadní život, své hodnoty. Někdo chce jen, aby ho někdo vyslechl, naslouchal. Někteří lidé mají po covidu problémy s uzdravením, jejich problémy se táhnou několik (dlouhých) měsíců. Někdo potřebuje povzbudit, aby svou situaci nevzdával, když všecko nejde tak, jak předpokládal.
Na oddělení LDN je situace o to těžší, že tam jsou hospitalizováni především starší a málo mohoucí či nemohoucí pacienti. Někteří očekávají skoro zázraky, a jsou zklamaní a až apatičtí, když poznávají, že jejich léčba je pomalá a pobyt velmi zdlouhavý. Mnozí z nich se dožívají skoro 100 let. Stává se, že je jejich rodina už nechce zpátky domů. Někdy proto, že „děti“ jsou ve věku 70 let a samy nemocné by je těžko zvládaly, nebo ještě pracují či pomáhají svým dětem a vnoučatům. Problém je i s tím, že chce každý „domů“, ne do nějakého ústavu. To jsou lidé, kteří čekají na návštěvu, slovo povzbuzení, posily, modlitbu…
V souvislosti s prací nemocničních kaplanů jsem slyšela postesk jednoho z nich nad tím, jak je jejich služba vnímána v české společnosti: nabídnete-li pacientovi službu faráře, první asociací je smrt, „to už je to se mnou zlé“, nabídnete-li službu psychologa – „mají mě za blázna…“. Vnímala jste někdy něco podobného? Nebo je podobné vnímání již překonáno, vztahovalo se k samým počátkům kaplanství? Jak zřejmá jsou specifika identity Vaší služby?
V nemocnicích, kde pracuji, se o službě kaplana už alespoň trochu ví. Někteří pacienti se sami hlásí o návštěvu, některé jsem už v minulosti navštívila (jsou tu opakovaně). Ti, co ještě nevědí, o co jde, často upozorňují: „já nejsem věřící“ nebo se ptají, jestli jsem katolička. Obecně, když přijdu na pokoj, se chovám jako návštěva, která chce popřát zlepšení zdravotního stavu, případně si popovídat, potěšit. Ti noví rychle zjistí, že je k něčemu náboženskému nenutím, a nemají se mnou problém. Za 4 roky působení byli jen 2 lidé, kteří řekli jasně, že ode mne nic nechtějí, ať je ani nezkouším oslovit. Slyší však, jak mluvím s druhými. Také se najdou takoví, kteří mne zkouší ze znalosti Bible nebo rozdílů mezi církvemi. Sestřičky na odděleních mne většinou upozorní, kdo by duchovní podporu asi potřeboval.
Myslím si, že kategoriální pastorace (pastorace v různých prostředích) je v dnešním světě velmi důležitá, a že její civilní projev má lepší vyhlídky k tomu, aby se lidé nebáli si přiznat, že spiritualita neznamená jen „nějaké náboženství s podivnými projevy“, ale že je to samozřejmá součást života každého člověka. Je to přirozené uvědomění si „kdo jsem, jaký smysl má můj život, kam směřuji.“ Pokud si toto člověk uvědomí, může na kvalitě svého života vědomě (a třeba i s pomocí kaplana) pracovat.
Děkuji za rozhovor
Klára Břeňová
