V Knize úmrtí (Nekrologiu) napsal Vavřinec Orlík v roce 1571 tato slova: „Téhož léta 71. v sobotu 24. dne měsíce listopadu …umřel B. Jan Blahoslav v Krumlově, z předních čtyř písař Jednoty, Otec a vozataj lidu Páně v Jednotě, muž veliký a znamenitý, velice pobožný, pracovitý od mladosti, ke všem velice přívětivý, jehož pověst široce mezi jinými národy roznesena vznikla.
Veliký a drahý klenot Jednoty, přespříliš brzo podle našeho soudu Pán Bůh jej vychvátiti ráčil.“ V té knize jsou záznamy o úmrtí důležitých duchovních a dalších významných osobností Jednoty bratrské, pořizované po jejich úmrtí. Pro nás je pak ona kniha nejen zdrojem důležitých údajů, ale i kultivovanosti jejích autorů, když se pokoušeli osobnosti, o nichž psali, krásným jazykem a spravedlivě hodnotit.
Jan Blahoslav se narodil v Přerově 20. února 1523 a letos si tedy připomínáme půl tisíciletí od jeho narození.
Budiž řečeno hned na počátku, že se dožil pouhých 48 let – zemřel na tuberkulózu v Moravském Krumlově 24. listopadu 1571. Stopa, kterou však zanechal v dějinách Jednoty bratrské a v dějinách českého myšlení, je obrovská. Všichni badatelé se shodují na tom, že Jednota by bez Blahoslavova díla nemohla dát národu a světu osobnost J. A. Komenského. Blahoslav bezpečně rozpoznal, jaký význam pro křesťanství má vzdělání. Jednota, stejně jako kdysi stará církev, zápasila s tím, jaký poměr ke vzdělání zaujme. Část jejích představitelů i prostých věřících se od samotného počátku domnívala, že vzdělanost důležitá není. To ji samozřejmě tlačilo k tomu, že se mohla stát sektou, utápějící se v nikdy nekončících debatách o tom, kdo je zbožný a kdo dojde či nedojde nakonec spásy.
Blahoslav pochopil, že křesťanství musí vést k naplnění veškerého života ve všech jeho projevech duchem Kristovým. Současně však zachovával věrnost Jednotě – a i když žil v době největších zápasů o evropskou reformaci, nedal se jimi strhnout a přiklonit se k nějakému jejímu myšlenkovému proudu, učinil něco, co bylo jediné správné: dal se těmito zápasy hluboce inspirovat.
Studoval ve významných střediscích reformace: ve slezském Goldbergu, ve Wittenbergu, v Královci a v Basileji. Z každého krátkého pobytu, který musel většinou nedobrovolně přerušit (kvůli chatrnému zdravotnímu stavu nebo v případě Královce kvůli morové epidemii), si odnesl důležité poznatky. Ve Wittenbergu poslouchal osobně Luthera, v Basileji se setkal se živou humanistickou tradicí, která zde byla pěstována od dob Erasma Rotterdamského. Všechny poznatky však přivážel domů a snažil se je aplikovat v životě své církve i celé společnosti. Není proto divu, že jeho „kariérní postup“ v Jednotě strmě stoupal. V r. 1553 byl ordinován na jáhna a krátce na to na kněze, v r. 1557 se stal členem vedení a posléze jedním z biskupů. Sloužil Jednotě před svou ordinací jako správce latinské bratrské školy v Přerově, posléze pak v Mladé Boleslavi a od roku 1558 v Ivančicích, odkud vykonával své biskupské funkce. Zde také založil slavnou bratrskou tiskárnu.
Vedle toho, že napsal řadu samostatných prací, z nichž některé proti zvyku Jednoty podepsal svým jménem, přeložil z řečtiny Nový zákon. Za jeho života vyšel dvakrát a později byl přijat v upravené formě do Bible kralické. Při své překladatelské práci přihlédl jak k dosavadním českým překladům, tak k textu latinské Bible – Vulgáty. Pro další generace, které pak pracovaly na biblickém textu, napsal epochální dílo Gramatika česká, které dokončil v roce své smrti. Podstatnou měrou tedy přispěl k české jazykové kultuře a umožnil, že se pozdější Bible kralická stala jedním ze základních pramenů českého spisovného jazyka. V r. 1561 také redigoval proslulý Šamotulský kancionál a v r. 1564 Ivančický kancionál. Blahoslav ovlivnil i musikologii, je autorem díla Musica, to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající (1558).
Blahoslav byl z hloubi duše přesvědčen, že humanismus musí být postaven do služeb křesťanské zvěsti. Tento názor zastává v malém, leč hutném spisku, který je znám pod názvem Filipika proti misomusům (1567). Teoretickou práci z teologie vytvořil v práci O vyvolení Božím (1562). Velkou část své práce věnoval Blahoslav odůvodňování samostatné existence Jednoty bratrské (O původu Jednoty a řádu v ní, Sepsání o rozdíle Jednoty bratrské od luteránské, Anvolimator a další). Do latinské polemiky se o oprávněnost a svébytnost Jednoty pustil i s významným luterským teologem Flaciem Illirycem. Spíše obecným mravoučným spiskem je Spis o zraku, jak člověk zrakem, tj. viděním a hleděním, sobě nebo jiným škoditi může (1550). Výchově kněžského dorostu je věnována jeho obsáhlejší práce, založená na starších pramenech, nazvaná Naučení mládencům k službě Kristu a církvi jeho se oddávajícím v Jednotě bratrské, která vyšla tiskem až po jeho smrti. Výchově duchovních se věnuje i poměrně známý spis Vitia concionatorum, tj. Vady kazatelů, který dokončil krátce před smrtí.
Blahoslav byl duchovním, který si plně uvědomoval potřeby své doby a slyšel výzvy, které přinášela. Proto jeho význam již v 16. století daleko přesáhl Jednotu bratrskou a našel rychlou pozitivní odezvu v celé tehdejší české společnosti, u utrakvistů a u tolerantních katolíků. Řadu Blahoslavových témat přejal Komenský, který je dále rozvinul. Ač se to může zdát divné, ale zdaleka ne všechno, co z Blahoslavova pera vzešlo, je vydáno. Jeho odkaz je dnes inspirativní zejména v tom, že církev nesmí být uzavřena vůči světu. Ale také v tom, že musí vycházet ze svých důrazů, protože jinak by přestala být autentická. To je výzva, kterou bychom měli vzít vážně.
Jan Blahoslav Lášek
Vyobrazení:
Individualizovaný portrét Jana Blahoslava (muž s brýlemi za pulpitem) uprostřed zpívajícího bratrského sboru; skupinový portrét, na němž je Blahoslav obklopen dalšími, neidentifikovanými bratrskými duchovními, byl otištěn na první straně tzv. Šamotulského kancionálu (Písně chval božských, Šamotuly: Alexandr Oujezdecký, 1561), zdroj: Marta Vaculínová, Martina Šárovcová, Alena Nachtmannová: Portréty předbělohorských intelektuálů, Praha: Academia, 2022, s. 366. Zdroj www.kniznice.cz
