Česká ekumena je prostředím rozmanitosti církví a náboženských společností. Zaměříme-li se na křesťanství a církve spojované křesťanským vyznáním, tak spatřujeme jeho zvláštní bohatost a jeho různé proudy v dějinách naší vlasti.
Každá z církví představuje určitý důraz na evangelium a jeho aspekty i specifickou duchovní tradici. Dříve se církve v rámci ekumenického společenství podrobněji zabývaly teologickými a spirituálními odlišnostmi tradic a historickými kořeny jednotlivých církví, jak dokládá publikace „Český ekumenismus“ z roku 1976. Nyní jsou v materiálech Ekumenické rady církví v České republice představovány spíše stručnějším způsobem profily členských církví a zájem je soustředěn na aktuální otázky, jako například na řešení financování církví, přípravu výročí Jana Husa v roce 2015, diskusi k události Bílé hory v roce 2020, opatření v době pandemie, a především na působení kaplanů ve specifických službách v armádě, vězeňství, nemocnicích, u policie a dalších. Toto konkrétní zapojení církví ve společnosti má důležitý ekumenický rámec a charakter.
Pohled na ekumenu jako na katolíky a protestanty, respektive evangelíky, je zjednodušující, neboť ekumenický okruh je mnohem barevnější. Tuto pestrou rozmanitost můžeme spatřovat v tom, že přítomný Duch Boží je při díle v dějinách, ve kterých se odehrává zápas o pravdu Kristova evangelia a o čistotu církve a její pravou podobu. Českou ekumenu tvoří církev pravoslavná, starokatolická, církve čerpající z dědictví české reformace jako Českobratrská církev evangelická a Jednota bratrská, dále luterské evangelické církve, opírající se o své konfesní dokumenty z doby evropské reformace, metodisté, vycházející z anglikanismu, církev evangelikálního charakteru jako Církev bratrská, pak též baptisté, ale i letniční hnutí v podobě Apoštolské církve i tzv. charismatické hnutí představované Křesťanským společenstvím, které se nestalo dosud členem a je pozorovatelem, podobně jako adventisté. Přijata byla též Armáda spásy se svým sociálním zaměřením na službu potřebným. Řada z těchto církví má svá centra v zahraničí.
Do pestrosti ekumeny náleží i naše Církev československá husitská, která reprezentuje katolický modernismus i odkaz Jana Husa a české reformace. Ekumenismus nemá a nemůže být něčím povrchním a neznamená jen přebírat od druhých, nýbrž také něco vlastního do ekumenického bohatství ze svých zdrojů přinášet. Obohatit ekumenu v pravém slova smyslu můžeme tehdy, když rozpoznáváme své hodnoty a svěřené dary a budujeme vlastní církev na jediném základě, kterým je Ježíš Kristus (1 K 3,11; Ef 2,20).
V Církvi římskokatolické přinesl nové a zásadní ekumenické přístupy II. vatikánský koncil (1962-1965). Důležitá témata schválených konstitucí o církvi (1964), o Božím zjevení (1965) a deklarace o liturgii (1963) jsou v podstatě věnována tématům, která přinesla evropská reformace. V reformaci byla církev pochopena jako Boží lid, jako společenství z hlediska obecného kněžství všech pokřtěných, byla vyzdvižena autorita Božího slova a Písmo svaté jako pramen Božího zjevení a uskutečňovaly se nové podoby křesťanské bohoslužby v národních jazycích. Jedním z řady dokumentů II. vatikánského koncilu byl také dekret o ekumenismu (1964). Současný papež František prohlubuje ekumenický dialog svým pojetím univerzálního bratrství, jak to vyjadřuje v encyklice o bratrství a sociálním přátelství (2020).
V našem českém prostředí máme jako významný inspirační zdroj pro pěstování ekumenických vztahů odkaz bratrského biskupa Jana Amose Komenského, jak je to výslovně uvedeno v šesteru v jeho Kšaftu. Komenský zde vyjadřuje úsilí o jednotu, svornost a spolupráci všech křesťanů výrazem „služba Bohu jedním ramenem“ (srov. Sof 3,9 podle znění v Bibli kralické). Pracoval do poslední chvíle pro Jednotu bratrskou a sdílel její vyznání, přesto jeho pojetí křesťanství bylo nadkonfesijní. Nemá jít o věroučné spory a vzájemné vymezování se vůči druhým, ale o žité křesťanství, ve kterém se uplatňuje víra, láska a naděje v každodenním životě a v našich vzájemných vztazích.