Při svém badatelském putování po církvi jsem před zhruba deseti lety opakovaně zavítal také do Plzně. O „archivní potravu“ se mi tehdy staral emeritní – dnes již zvěčnělý – biskup Milan Semilský. V sídle diecéze postupně zpracovával a zpřístupňoval diecézní archiv.
Jaká škoda, že na jeho službu nikdo další nenavázal. Byl to totiž právě bratr Semilský, který mě, vedle materiálů o „chebských teologických seminářích“ či biskupské volbě na konci 50. let 20. století, seznámil s útlou složkou, do níž ukládal „církevní humor“. A protože si bez radosti, humoru a úsměvu nedovedu život v církvi představit – sláva církevním Cimrmanologům, mému dědoušovi Františku Božovskému, „kotelníku“ Vaškovi Bendovi z ústředí a dalším jurodivým pionýrům humoru – hned jsem zbystřil pozornost. Vždyť jak pravil Jan Masaryk: „Pro Boha tě prosím, člověče, směj se taky někdy! Já vím, že život není zrovna cirkus, ale taky to není mučírna. Tak proč ksakru musíš dělat dojem, žes utekl z nějakého kusu od Ibsena! A moc nehloubej! Ono by to bylo i s Hamletem dopadlo líp, kdyby se byl někdy taky zasmál.“
Za autorstvím prvních listů útlé plzeňské složky se skrýval farář Miloslav Čech. Na diecézi z Křemže posílal hravé dopisy, poemy a veršovánky opakovaně a sem tam na ně dostával stejně hravé odpovědi. Když v roce 1954 na farní úřad do Křemže doputovala z diecéze prázdná zalepená obálka, neváhal odpovědět:
„Přiloženě zasílám jednu zalepenou prázdnou obálku, jíž jsem dnes poštou obdržel, s dotazem, zda alegoricky zdůrazňuje můj teologický profil nebo má taktně naznačovat kvalitu mé práce v náboženské obci.
Bratrsky Vás všecky pozdravuje a májovou pohodu u psacích stolů přeje Vám vždy oddaný Miloslav Čech, farář v Zadním Idylově.“
V témže roce 1954 farář Čech s osobitým kouzlem a ironií děkuje za gratulaci ke svým únorovým narozeninám:
„Velební přátelé, děkuji srdečně za překvapivou a prudce elegantní gratulaci. Začínám být přesvědčen, že jsem v diecézi „někdo“. Pokud se týče odkazu na Dobrovského, dovoluji si upozornit, že jde o Váš malý etymologický omyl, ježto staročeský ‚Žleb‘ neznamená v novočeštině ‚žlab čili jesličky‘, nýbrž zcela prozaické koryto. Račte použít publikaci dr. M. Kaňáka ‚Dějinně hnací elementy duchovenských koncepcí od Karla IV. do vzniku CČS‘ (str. 68), kde naleznete mezi jiným:…‘lidé ohavní (t. j. do hávu, taláru oblečení) zmocnili se už v dobách dřevních fortely všelikými tučných far a prebend, ačkoliv nemálo z nich před tím v žlebech skalních a roklinách se ukrývali, a odtud mnohá lotrovství nadřízené vrchnosti církevní i říšské na potupu řádu dobrého provozovati se jali.‘ A náš učenec pokračuje:… ‚a tak žleby kamenné za koryta mastná vyměnili, což nyní bíledně na mnohých místech se spatřuje.‘ Z čehož následuje, že já jakožto žlebák (M. Čech se narodil ve Žlebech – pozn. autora) pochytil jsem sobě to nejtučnější koryto v diecézi tady pod Kletí, budě tím obecnou závist u nebohých diecézanů, odsouzených bídně živořit kol čadivé svíčky v nehostinné Plzni. A tak ještě jednou Vám všem dík. Na oplátku přeji i já Vám, abyste měli své příští narozeniny zrovna takové, jaké jsem měl letos já. Vám všem bez rozdílu oddaný jubilant Čech“
Mezi „hubující“ faráře směrem k osazenstvu plzeňské diecézní kanceláře a diecézní rady se řadí Vratislav Vojta, jehož poslední duchovenskou štací byla Březnice. Za vznikem níže uvedeného dopisu z roku 1957 stojí právě ukončení jeho služebního poměru v březnické náboženské obci:
„Tento dopis Váš je úřední, až běda,
a moje tvář je z toho celá vzteky bledá,
mé srdce děsí se – a ani spát mi nedá,
a marně z téhle bídy východisko hledá
– leda – že řekl bych Vám: ‚Čert Vás vem‘,
když takhle chcete psát mi sem,
ať pohltí Váš ouřad černá zem!
V nejhlubší úctě oddaný Váš Vojta jsem.“
Tolik tedy střípky z plzeňského diecézního archivu, k nimž zasunu ještě jednu anekdotu, která mi připomíná slova faráře Václava Mikuleckého: „Církev, která nás nic nestojí, za nic nestojí!“ Právě pohnutý život tohoto věrného služebníka
Páně mě poprvé zavál do Plzně. „‚Milý sbore,‘ řekl farář, ‚když vás vidím v pěkných nedělních šatech, ptám se: Kde jsou moji chudí? Avšak když se podívám na sbírku, tak se ptám: Kde jsou moji bohatí?‘“
Martin Jindra
