Bůh svým slovem, jak věříme, vytvořil a podle mnohých stále tvoří svět. Jeho slovo je rovnou činem, což kontrastuje se symptomem našeho lidského hříchu, naší zjevnou disproporcí mezi slovy a činy. Někdy jinak mluvíme a jinak jednáme, někdy mluvíme a nic nevzniká, naše slova nesměřují k činům.
Boží slovo je mocné, má charakter blesku, zemětřesení či dokonce velkého třesku, a někdy je naopak jemné, subtilní jako nejněžnější kvítí, jak švitoření ptactva někde v dáli, kdy ani nevíme, zda se nám to jen nezdálo, že jsme cosi zaslechli.
Boží slovo se vtiskává do naší reality také skrze své naslouchající a poslušné služebníky, kteří si vyhrnují rukávy pro dobro v tomto světě, skrze tvořivé služebníky, kteří tak jako On vytvářejí krásu, krásnou hudbu, krásné výtvarné umění, skrze své myslivé služebníky, kteří hledají pravdu uprostřed chaosu a temnoty polopravd a lží. A také skrze ty, kteří lámou chléb a připomínají, že Bůh sám pronikl do svého stvoření pro naši záchranu.
Svědectví o našem setkávání s Bohem, o naší zkušenosti, bývají tradována a zapisována. Svědectví o našich slyšeních toho neviditelného Mocného, se snažíme zaznamenat a nepřekroutit. Je v nich vždy i mnoho lidského, vždyť Bůh k nám promlouvá v rámci našich omezených představ. Někdy jsou naše lidské představy prolomeny, otevírají se nám jiné světy, ale někdy slyšíme Boha na naší úrovni, sestupuje na úroveň našeho intelektu a našich dosavadních zkušeností. V našich svědectvích o Bohu je tedy mnoho lidského, ale i dost toho Božského. Prolamuje se k nám Slovo, které zakládalo svět, a jak jsme uvěřili, z lásky k nám a z lásky k veškerému stvoření, nejsme zde sami.
Jednou z vlastností, ve které se Bohu podobáme, je to, že mluvíme, pojmenováváme věci a události, komunikujeme mezi sebou, zpíváme z radosti.
Naše lidská slova nejsou tak mocná, jako jsou ta Boží, i když i naše slova mají moc, moc ranit, ublížit, zdeptat, nebo potěšit, hojit a posílit.
Nejvíc možná dokáží naše slova zranit, když se opírají o autoritu Božího slova, ovšem neprávem. Když se zaštiťujeme Boží autoritou proti těm, kteří jsou slabší a nemohou se bránit. Když se dětem říkávalo, dojez to, nebo se Pánbůh bude zlobit. Nebo když se na Boží autoritu odvolávali kněží, kteří odsuzovali své angažované farníky v sociálních hnutích. Nebo když se Boží autoritou hrozí homosexuálům či jinak odlišným, lidem odlišných mravů, odlišných politických názorů.
Bůh není náš strašák, abychom s ním druhé strašili. Boha se máme bát, ano, ale každý si vážnost toho, že svět a život je Boží dar, musíme vztáhnout sami k sobě. Tázat se, co po mně Bůh chce, abych život jen tak neproživořil jako nějaké zvířátko, abych život i přes utrpení, které přináší, dokázal využít k lidskosti či božskosti, vždyť naše lidskost je stopou Boží lásky...
Tomáš Novák
Vyobrazení: www.fotoaparat.cz, autor foto: Jarda71
