Bůh svým slovem, jak věříme, vytvořil a podle mnohých stále tvoří svět. Jeho slovo je rovnou činem, což kontrastuje se symptomem našeho lidského hříchu, naší zjevnou disproporcí mezi slovy a činy. Někdy jinak mluvíme a jinak jed­náme, někdy mluvíme a nic nevzniká, naše slova nesměřují k činům.

Boží slovo je mocné, má charakter ble­sku, zemětřesení či dokonce velkého tře­sku, a někdy je naopak jemné, subtilní jako nejněžnější kvítí, jak švitoření ptac­tva někde v dáli, kdy ani nevíme, zda se nám to jen nezdálo, že jsme cosi za­slechli.

Boží slovo se vtiskává do naší reality také skrze své naslouchající a poslušné služebníky, kteří si vyhrnují rukávy pro dobro v tomto světě, skrze tvořivé slu­žebníky, kteří tak jako On vytvářejí krásu, krásnou hudbu, krásné výtvarné umění, skrze své myslivé služebníky, kteří hledají pravdu uprostřed chaosu a temnoty polopravd a lží. A také skrze ty, kteří lámou chléb a připomínají, že Bůh sám pronikl do svého stvoření pro naši záchranu.

Svědectví o našem setkávání s Bohem, o naší zkušenosti, bývají tradována a za­pisována. Svědectví o našich slyšeních toho neviditelného Mocného, se snažíme zaznamenat a nepřekroutit. Je v nich vždy i mnoho lidského, vždyť Bůh k nám promlouvá v rámci našich ome­zených představ. Někdy jsou naše lidské představy prolomeny, otevírají se nám jiné světy, ale někdy slyšíme Boha na naší úrovni, sestupuje na úroveň našeho intelektu a našich dosavadních zkuše­ností. V našich svědectvích o Bohu je tedy mnoho lidského, ale i dost toho Božského. Prolamuje se k nám Slovo, které zakládalo svět, a jak jsme uvěřili, z lásky k nám a z lásky k veškerému stvoření, nejsme zde sami.

Jednou z vlastností, ve které se Bohu po­dobáme, je to, že mluvíme, pojmenová­váme věci a události, komunikujeme mezi sebou, zpíváme z radosti.
Naše lidská slova nejsou tak mocná, jako jsou ta Boží, i když i naše slova mají moc, moc ranit, ublížit, zdeptat, nebo po­těšit, hojit a posílit.

Nejvíc možná dokáží naše slova zranit, když se opírají o autoritu Božího slova, ovšem neprávem. Když se zaštiťujeme Boží autoritou proti těm, kteří jsou slabší a nemohou se bránit. Když se dětem ří­kávalo, dojez to, nebo se Pánbůh bude zlobit. Nebo když se na Boží autoritu odvolávali kněží, kteří odsuzovali své angažované farníky v sociálních hnu­tích. Nebo když se Boží autoritou hrozí homosexuálům či jinak odlišným, lidem odlišných mravů, odlišných poli­tických názorů.

Bůh není náš strašák, abychom s ním druhé strašili. Boha se máme bát, ano, ale každý si vážnost toho, že svět a život je Boží dar, musíme vztáhnout sami k sobě. Tázat se, co po mně Bůh chce, abych život jen tak neproživořil jako nějaké zvířátko, abych život i přes utrpení, které přináší, dokázal využít k lidskosti či božskosti, vždyť naše lid­skost je stopou Boží lásky...

Tomáš Novák
Vyobrazení: www.fotoaparat.cz, autor foto: Jarda71

Přehled publikovaných článků

Události

Žádné události

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše