Promluva Lukáše Bujny při bohoslužbě za oběti války v Sokolově dne 24. 2. 2023
Ve farní kuchyni si dělám snídani, u sporáku vaří mladá ukrajinská maminka. Našla na faře azyl i se dvěma dětmi. Její dvouletý krásný synáček se světlými vlásky mě soustředěně pozoruje.

Když se na něho usměju, také on se usměje. A když se pustím do snídaně, dívá se na mě doslova s otevřenou pusou. Jeho mámě řeknu: „Vypadá to, že jste mu nedala týden najíst?” Odpoví mi posmutněle: „Takhle reaguje na muže. Chybí mu tatínek.“

Jeho tatínek zůstal na Ukrajině. Z důvodů, které jsou zřejmé. Už rok tam zuří válka. Ti, kdo válečný konflikt rozpoutali a nesou odpovědnost za všechny zmařené životy a zničenou zemi, dokázali by se podívat do očí dvouletého uprchlíka, jenž je sice v bezpečí, ale odtržený od táty i domova? Přál bych Putinovi, jeho přisluhovačům i vykonavatelům jeho rozkazů, aby v očích nevinného dítěte nahlédli, jakých zločinů se dopustili, jak nesmyslná a krutá je válka, a že krev obětí padá na jejich hlavy.

Čím déle válečná jatka trvají, tím více je psychologicky vytěsňujeme, zprávy z bojiště nás obtěžují, nechceme na ně myslet, působí rušivě. Únava z války způsobuje, že sílí touha po návratu k „normálu“, s čímž poroste i tlak na mír, ale na mír vnucený, nespravedlivý, který nepovede k uznání a nápravě křivd, ani nezajistí trvalejší stabilitu, a už vůbec nebude základem pro opravdové usmíření. Na ukrajinské straně by takový nadiktovaný mír zanechal hořkost a pocit zrady. Nabízelo by se srovnání s mnichovskou dohodou a následným nacistickým záborem českého pohraničí. Samozřejmě se musí hledat mírové řešení, ale Ukrajincům se nesmí vnutit „mír, mír, mír / jako hajzlpapír” (verše Egona Bondyho).

Vybavuje se mi v této souvislosti biblický příběh z Druhé knihy Mojžíšovy: Přitáhl Amálek, aby v Refídimu bojoval s Izraelem. Mojžíš rozkázal Jozuovi: „Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce.” Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku. Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek. Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce. I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. (Exodus 17,8-13)

Stejně tak bojující Ukrajina potřebuje, abychom ji neustále podpírali v jejím vzdoru proti okupantům, aby její ruce, bránící se ruské agresi, nezemdlely. Svědomí i historické zkušenosti napovídají, že ponechat napadeného na pospas osudu je nejenom nemorální, ale také se to časem otočí proti nám. Teď by nám svědomí mohlo napovědět, že není správné pomoc zdržovat, dávkovat, složitě se handrkovat, jestli poslat na Ukrajinu to či ono a v jakém množství, protože tím se konflikt mění ve vleklou opotřebovávací a poziční válku bez vyhlídky na konec.

Zároveň je však důležité, abychom obě strany konfliktu zjednodušeně neztotožňovali s mýtickými silami Dobra a Zla, a neviděli ve válečném střetu se složitým politickým a historickým pozadím dualisticky pojatý zápas mezi mocnostmi Světla a Tmy. Černobílé vidění je pochopitelné u trpících lidí na Ukrajině, kteří jsou přímo vtaženi do válečného běsnění. Nelze jim vyčítat, že ruská armáda jim připomíná skřety z Mordoru, ale u nás, kteří jsme v jiné situaci a nečelíme bezprostředním následkům raketových útoků, je na místě diferencovanější pohled.

Rusko není biblický národ Amálekovců, ukrajinský prezident Zelenskyj není Mojžíš ani Jozue. Prokletí Amálekovci byli posléze naprosto vyhubeni, zmizeli z dějin. Z militantní protiruské rétoriky v médiích a na politické scéně mám pocit, že si přejí, aby Rusko jako stát a Rusové jako národ dopadli podobně jako Amálek.

Neexistuje snad i jiné než Putinovo Rusko? Neexistují Rusové, kteří Putinovu válku nepodporují a sami jí trpí? Představa, že Rusko musí být rozdrceno či dokonce rozděleno, neboť je Impériem Zla, mi připadá zcestná a nebezpečná pro budoucnost Evropy. Jak by se z chaosu po zhroucení a rozpadu olbřímího státního celku mohlo zrodit mírové uspořádání? Co kdyby anarchie přerostla do občanské války, v níž by hrozilo zneužití jaderných zbraní, rozkradených kozáckými atamany? Stačí si vzpomenout na fatální důsledky ponížení Německa po první světové válce. Frustrace a beznaděj vytvářejí živnou půdu pro nenávist, touhu mstít se, vyvolávají znovu démona agrese. Na ruské straně by se podobný scénář mohl zopakovat se všemi děsivými konsekvencemi.
Jednota demokratického světa v podpoře ukrajinského boje za nezávislost a svobodu musí vytrvat až do chvíle, kdy si Rusko vyhodnotí, že náklady na pokračování ve válce jsou neúnosné z lidského i materiálního hlediska. Pak teprve přistoupí na jednání o míru, který by skutečně garantoval svébytnost a suverenitu Ukrajiny, předcházel dalšímu kolu vzájemného krveprolití, ale také aspoň v minimální míře zohlednil ruské národní zájmy (např. neutralitou Ukrajiny?). Současná ruská věrchuška nejeví známky ochoty zrevidovat své postoje, ale hypoteticky může nastat situace, kdy vyjednání mírové dohody (což se neobejde bez odvahy k ústupkům z dosavadních „zabetonovaných” názorových pozic) bude komplikovat i dnešní oficiálně deklarovaný postoj ukrajinského vedení. Všichni už totiž nainvestovali do konfliktu příliš mnoho a nikdo nechce ztratit tvář.

Do úvah o hledání cest k míru se mi promítá i Ježíšovo podobenství: „Má-li nějaký král táhnout do boje, aby se střetl s jiným králem, což nezasedne nejprve k poradě, zda se může s deseti tisíci postavit tomu, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Nemůže-li, vyšle poselstvo, dokud je jeho protivník ještě daleko, a žádá o podmínky míru“ (Lukáš 14,31-32). Ze slov evangelia jsem ale nevyčetl, že slabší Ukrajina by se měla podrobit silnějšímu Rusku. Naopak Rusko si musí uvědomit, že je slabší, protože čelí ohromné převaze společenství demokratických zemí, podporujících Ukrajinu ze všech sil, neboť chápou, že bojuje za hodnoty spravedlnosti a svobody, na nichž stojí evropská kultura. Kdyby Rusko vnímalo jednoznačnou podporu, jíž by se Ukrajině dostávalo dříve než od 24. února loňského roku, k invazi by možná vůbec nedošlo. V tomto smyslu je Západ spoluzodpovědný za válku, kterou se ani po roce nepodařilo rozumným způsobem ukončit.

Jak dlouho bude ukrajinský chlapeček na faře čekat, než utichnou zbraně, do jeho rodné země se vrátí mír a on zase obejme tatínka?

Lukáš Bujna

Autorem fotografie je Jan Sebján

Přehled publikovaných článků

Události

Žádné události

Nejčtenější

  • Týden

  • Měsíc

  • Vše