Vilém Udatný je divadelní a filmový herec, a také výborný dabér. Vystupoval a hostuje v řadě divadel. V letech 1996-2004 byl členem činohry Národního divadla Praha a během osmi sezón zde hrál ve více než dvaceti představeních, často v repertoáru shakespearovském (Mnoho povyku pro nic, Antonius a Kleopatra, Hamlet, Romeo a Julie), ale i v dílech dalších klasiků (Pašije, Marie Stuartovna, Paličova dcera, Sluha dvou pánů), stejně tak i v moderně (Rodinné sídlo, Na miskách vah, Obsluhoval jsem anglického krále).
Filmoví a televizní diváci Viléma Udatného znají z celé řady televizních inscenací, seriálů a filmů – např. pohádková trilogie Zkřížené meče, Zvonící meče a Zázračné meče, Ať žijí rytíři, Hranaři, Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, Zločin v Polné, Hlas pro římského krále, Bohéma; seriály Ohnivý kuře, Ordinace v růžové zahradě, Policie Modrava, Balada o pilotovi, Specialisté, Dáma a král, Anatomie života; filmy Fotograf, Zločiny Velké Prahy, Kukačky a další. Spolupracuje rovněž se zahraničními produkcemi, převážně z Německa a Francie, na historických filmech.
Viléme, jako herec jsi začínal počátkem devadesátých let ve Středočeském divadle Kladno a já jsem měla tu příležitost být první novinářkou, která s Tebou natáčela rozhovor. Jaké zkušenosti sis z tohoto šestiletého působení odnesl?
Ano, Olgo, byla jsi první, kdo mě oslovil kvůli rozhovoru v mém prvním profesionálním angažmá. Ovšem jen Ty asi budeš vědět, u příležitosti jaké premiéry to bylo. A že jich bylo. A také si myslím, že jsme si nepovídali jen o divadle. Z Kladna a Mladé Boleslavi jsem si odnesl takové zkušenosti, že jsem se, ač mladý, už nemusel bát hrát na takových jevištích, jako je Národní, Stavovské divadlo, Hudební divadlo Karlín a podobně. Zkrátka to byla škola hned po škole, která mě posunula dál. A přál bych to a doporučil každému začínajícímu herci. Není dnes totiž zase tak obvyklé jít hned do divadelního angažmá.
Potom ses stal členem činohry Národního divadla Praha a během osmi sezón zde vystoupil ve více než dvaceti inscenacích. Jak na toto období vzpomínáš?
Na Národní divadlo vzpomínám velice rád. Potkal jsem zde úžasné umělce i lidi, kteří byli jiných profesí. Hrát vedle tehdejších nejlepších pro mě byla opravdu čest a samozřejmě také další škola a zkušenost. Děkuji za úkoly, které jsem tam dostal, a za v mnoha ohledech zajímavý čas, který jsem tam prožil.
V představení PAŠIJE ANEB THEATRUM PASSIONALE aneb Zrcadlo umučení a vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, uvedené v roce 1999, jsi dostal úžasnou roli Ježíše Krista. Jak jsi tuto uměleckou příležitost vnímal, co jsi promýšlel a co sis ke své roli prostudoval?
O tom, že jsem dostal roli Ježíše Krista, jsem se dozvěděl nečekaně na chodbě Stavovského divadla od Aloise Švehlíka, který si přečetl vyvěšené obsazení Pašijí dřív než já. Poplácal mě po rameni a s potměšile přivřeným okem a úsměvem na rtech mi řekl, že jsem se dočkal krásné role. Vůbec jsem předem nevěděl, že divadlo pro roli Ježíše počítá právě se mnou. Byla to samozřejmě výzva. Okamžitě jsem věděl, co mě čeká, a trochu polknul naprázdno. Velká herecká příležitost a zrovna v takovéto persóně, na kterou budou všichni zvědaví. Kdo Ho bude hrát? Jak Ho bude hrát? Jde Ho vůbec hrát? Má dotyčný charisma? Vyzařuje něco? V uvozovkách – „Bude hoden následování?“
Takovéto a podobné otázky jsem si kladl. Velkou oporu jsem měl v podstatě od všech kolegů, počínaje režisérem Zbyňkem Srbou, dramaturgem Miloslavem Klímou a hereckým souborem. Václav Postránecký mi řekl jednu krátkou, ale praktickou větu – ukázal na prostředek hrudníku, asi tam, kde je srdce, a poradil: „Tady si zapal takové světýlko a ozař jím všechno kolem sebe, celé divadlo.“ Když si to představíte a uvěříte tomu, velice vám to pomůže – a nejenom roli Ježíše – hrát. Později jsem si tuto praktickou radu ověřil i na mladých hercích, kterým jsem ji také sdělil.
Jak probíhalo zkoušení hry a na které okamžiky premiéry rád vzpomínáš?
Toto vše probíhalo kontinuálně. Bylo-li potřeba, sáhl jsem sám do literatury, či jsem konzultoval s dramaturgem (dnes tolik podceňovanou profesí) a režisérem. Velký význam hrálo i to, že jsme si s těmito kolegy seděli lidsky, a odtud se mohu dostat k hledání opravdovosti a pokoře. V té době jsem si zakázal jakékoli konflikty a příliv negativní energie – zevnitř, ale především zvenčí. I Ježíš pravil, že ďábel je všude kolem nás. Je třeba mu čelit. Bývá to těžké, ale s pomocí určitých zákonitostí a řádu je to možné. Snažím se to tak cítit i dnes.
Oceňovala jsem tvou opravdovost a pokoru při ztvárnění role Ježíše Krista. Jak to ovlivnilo dozrávání tvé křesťanské víry?
O víře jsem nezačal přemýšlet úderem mého obsazení do role Krista. Už na konzervatoři jsme hráli jako absolventské představení Pašije, ale ještě před tím jsem měl tu čest poznat pátera Aloise Kánského, pozdějšího kamaráda a hlavně pastýře či průvodce po mém světě víry. Pokud mám porovnat to, co se mi vybavuje z doby inscenace Pašijí, a mým dnešním vnímáním křesťanství – myšlenka zůstává samozřejmě stejná, jen víra zraje s člověkem samotným, konfrontuje se s okolnostmi světa kolem. Co bylo tehdy, vnímám jako zažehnutí světla, to, co je teď, je bojem o jeho udržení, zachování zdravého rozumu a předání všeho dobrého příští generaci.
Co se ti vybavuje, když vzpomínáš na inscenaci Pašijí s odstupem let a porovnáváš to se svým dnešním vnímáním křesťanství?
Vrátím se ještě ke zkoušení hry. Vtipné bylo, že zatímco kolegové chodili zkoušet kostýmy do krejčoven, já si zkoušel kříž v truhlárně – byl vyroben na míru. To jen pro odlehčení. Pocit na kříži je jinak neopakovatelný, snad i nesdělitelný. Když ho s vámi vztyčují a vy vnímáte ten prostor. A to je to jen JAKO, bez bolesti, jen vzdálený dotek podstaty oběti. A okamžik premiéry? Ovšemže je premiéra trochu jiná než reprízy. Ale snad jen v tom, že se nazývá premiérou a je to tedy poprvé. Obzvláště při Pašijích jsem představení vnímal vždy jako premiéru, tedy poprvé. Stejně jako poprvé je i každá modlitba nadcházejícího dne.
Ptala se Olga Nytrová
