Nejčastějšími slovy ve světě kolem nás jsou ropa, benzín, nafta, plyn: základ pohybu, pohonu a energie života dnešních lidí.
Bez nich si dnešní život neumíme představit. Lidé, o kterých si čteme v Bibli, a ostatně i naši nedávní předkové nic z toho neznali a neměli.
Slunce jim dalo světlo dne, oheň a svíčky sloužily ve tmě a teplo vydávalo dřevo v kamnech. Energií a pohonem života našich předků byla síla úplně jiná. Síla, na niž se dnes někdy někdo rozpomene, až když má všechno – zatopeno, uvařeno, rozsvíceno. Je to síla modlitby.
Neznám nikoho, kdo se nemodlí; ostatně – bez farářské povýšenosti – ani ateisty. I oni jednají „jako by byl“, ale nevěří a jsou proti. I ti, kdo plují životem bez znalosti přesahu lidské existence, ať vědomě či nevědomě vysílají střelné modlitbičky všeho druhu: dej, abych... vyhrál ve sportce, nebyl nemocný, děcko mi odmaturovalo, dostal práci, prožil ještě pár let... doplňte si sami. Ještě tak třeba ve fotbale: ať vyhrajeme my a oni prohrají. Jen prosím, nikdy takové modlitbičky „ať sousedovi chcípne koza“.
Je další postní neděle. Neděle v češtině znamená nedělat, je to čas odpočinku, zábavy, sportu, ba i nákupů. Už pětapadesát let k tomu máme i volnou sobotu. A nějak jsme zapomněli, že neděle je den, k němuž se váže jedno z Božích přikázání: Pomni, abys den sváteční světil. Je to den udělaný nejen pro nás, ale pro Boha!
V ruštině se pro neděli zachovalo slovo voskressenije – vzkříšení. Upomíná nás na to, že tu nejsme sami od sebe ani sami pro sebe. Že jsme Boží stvoření, které se po tisícerých nedělích svého pozemského klopýtání odebere díky Kristovu vzkříšení k Pánu Bohu na věčnost.
Neděle se – želbohu – duchovně, modlitebně vyprázdnila. Díky aspoň za ty střelné modlitbičky. Jenže modlitba není „Dej! Nedej!“ ani „má dáti – dal“. Bůh není účetní ani automat na plnění našich přání. On to všechno zná a ví, protože hledí k srdci, i když se ho občas bláhově snažíme obloudit. Spíš my máme Bohu něco nabídnout: sebe. A taky na sebe upřímně zažalovat všechnu svou bídu, slabosti, nehodnosti i naděje. A přidat (v jakémkoli pořadí) tři kouzelná modlitební slůvka „děkuji..., prosím..., pomoz.“
Ovšem úplně nejsilnější modlitba je ta v tichu. Proto říká básník Bernanos: „Chceš se modlit? Už se modlíš.“
Do postních zápasů se sebou samými pak nám napovídá Blaise Pascal: „Známe-li Boha, aniž jsme poznali svou bídu, dojdeme k pýše. Známe-li svou bídu, aniž jsme poznali Boha, dojdeme k zoufalství. Poznáme-li Ježíše Krista, dojdeme doprostřed, protože v něm poznáme jak Boha, tak i svou bídu.“
Čas aspoň k okamžikům postních zastavení přeje
Jana Šilerová
Foto StockSnap, Pixabay
