„Smíření je jako slavnost po delším zármutku, jako oheň v noci, jako brána ve zdi otevřená pro slunce, jako dopis po dlouhém mlčení, jako list na mrtvé větvi, jako klíč ve vězení, jako „země na obzoru“, když jsou námořníci v nebezpečí, jako cesta z nesnází, jako jaro, jako jitro, jako píseň, jako báseň, jako život, jako láska, jako Bůh sám…“
Z textu křesťanské písně
Odpuštění a smíření jako poselství Bible
V Bibli nacházíme řadu příběhů dokládajících složitost i velkorysost odpuštění, když čteme o Jákobovi a Ezauovi (Gn 33), o Josefovi a jeho bratrech (Gn 45), ale i o Davidovi a jeho vztahu k Saulovi (1 S 24). Před Hospodina se staví s úpěnlivou prosbou o odpuštění lidu jeho vůdce Mojžíš (Ex 32,11; Nu 14,19). Odpuštění zaslibují selhávajícímu lidu proroci, jako například Jeremjáš: „Odpustím jim jejich hřích a jejich nepravost už nebudu připomínat“ (Jr 31,34). Tyto události a vize proroků ústí do události přesahující všechny ostatní, a tou je odpuštění v kříži Ježíše Krista. Kříž Ježíšův je znamením, že nám Bůh zcela zásadním způsobem odpouští a smazává naše viny (Ef 1,7; Ko 1,14).
Moc církve spočívá v této odpouštějící lásce poznávané v Ježíši Kristu. Moc církve se má projevovat ve schopnosti odpouštět (J 20,22-23). Církev má k tomuto odpuštění v Kristu druhé vést a jako křesťané máme být sami příjemci a nositeli Boží odpouštějící lásky a smíření v Kristu (2 K 5,18-19).
Modlitba, svátosti a liturgie cestou k odpuštění
Ježíš nám odevzdal svoji jedinečnou modlitbu „Otče náš“, kterou se pravidelně modlíme ve společenství i v soukromí. Obsahuje prosbu o odpuštění: „Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům“ (Mt 6,12). I když jsme přijali rozhodujícím způsobem Boží odpuštění ve svátosti křtu, znovu každodenně přestupujeme Boží řád a nejsme ani jako věřící bez hříchu. Jsme neustále odkázáni na Boží odpuštění a bez něho se neobejdeme. Křesťan není tím, komu se vyhýbají selhání a provinění, ani mezilidské konflikty, napětí a nepřátelství, ale má vědět o cestě, kterou nám Bůh ukázal v Kristu.
Cesta k odpuštění je spojena s přijetím svátosti křtu, se svátostí pokání, ale také se svátostí večeře Páně, neboť Ježíšova krev byla prolita na odpuštění hříchů (Mt 26,28). Cestou k odpuštění v hlubokém náboženském smyslu, ale i v každodenní mezilidské rovině, je právě liturgie. V naší liturgii k nám hned v úvodu zaznívá výzva: „…smiřme se se svým nebeským Otcem, a pokud na nás záleží, smiřme se se svými bližními…“ V liturgických modlitbách se opakovaně vyskytuje touha a prosba o odpuštění: „Odpusť nám a sílu poskytni, abychom se k tobě vrátili…“ Před přijímáním svátosti večeře Páně je v podmínkách uváděných duchovním vysloven také předpoklad, abychom byli otevřeni pro Boží i lidské odpuštění. „… kdo ví, že neustále potřebuje Boží odpuštění, a sám také odpouští svým bližním…“ Po přijetí svátosti večeře Páně pak společenství věřících společně prohlašuje: „Kristus se dotkl svou láskou našich srdcí. Je odpuštěn náš hřích a naše viny jsou prominuty.“ „Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny.“
Odpuštění je darem
Trápíme se svým vlastním selháním v určitých situacích. Uvědomujeme si, že jsme promarnili čas, který jsme mohli využít lépe. Nepomohli jsme někomu, kdo pomoc potřeboval. Trápíme se mnohým a toužíme v hloubi duše po odpuštění. Odpuštění však rozhodně není ničím samozřejmým a automatickým a není ani ničím podmíněno. Je to dar. Je projevem svobodného a nesamozřejmého Božího rozhodnutí. Odpuštění není zákonem, podle kterého bychom si mohli něco nárokovat, ale ani druhým vnucovat. Klamným míněním je, že Bůh „musí“ všechno odpouštět a tolerovat, neboť je přece odpouštějící a milosrdný. Nebo kdybychom ve vztahu k druhým projevovali falešnou lásku a přehlíželi zlo. To by byla představa velmi laciného odpuštění a povrchního smíření, o které se v Bibli nejedná. K odpuštění vede naopak velmi těžká a náročná cesta, kterou však prošel Ježíš a nám ji tak zpřístupnil a svým příkladem ukázal.
