Po týdnu a pár hodinách ještě jednou čteme z Lukášova evangelia o narození Páně. Navazujeme tam, kde jsme o Půlnoční skončili. Pastýři od Betléma se vydali hledat novorozeného Spasitele. A našli ho.
Kdo opravdu hledá, najde. Co vidí? Miminko na seně. Spasitel se narodil mimo domov, na cestě, v provizoriu a chudobě. Právě podle toho poznáváme, že je to ON. Takto jedná jen biblický Bůh.
A pak se ti pastýři s Josefem a Marií podělí o to, co se jim to stalo. Vždyť to bylo veliké až hrůza! O andělích, o světlech, o nebeských zpěvech a hlavně o tom, co jim bylo řečeno o tom dítěti. Josef s Marií se diví. Byli do toho sice „zasvěceni“, avšak detaily a všechny důsledky nemohli znát. Tak se i oni diví. Možná právě oni se diví. Na nebi taková sláva a na zemi… kromě nich a těch pastýřů neslaví nikdo nic. Právě podle toho poznáváme, že tady je při díle opravdu sám Hospodin. Ten, se kterým mluvili Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš a všichni ti další.
Pak je pozornost zaměřena na Marii. Evangelista Lukáš o ní píše nejvíc ze všech evangelistů. Proto se mu někdy říká „mariolog Nového zákona“.
Podívejme se na Marii. Také ona se diví. Ale nejen. Snaží se všechno si to zapamatovat, aby to mohla dál v sobě „zpracovávat“. Shromažďuje to v srdci. To je biblický střed osoby. Tady se rodí myšlenky a rozhodování. To je nejsvětější svatyně v nitru. Maria se snaží všechno si to zapamatovat a vrací se k tomu. Teď to nedává úplně smysl, ale jednou to do sebe všechno „zapadne“. Žádné slovo, žádné písmenko se neztratí. Maria to dělá dobře. Máme si z ní vzít příklad. Proto je Maria ztělesněním kontemplativní modlitby. To znamená s láskou chovat v srdci Slovo a nechat ho tam působit. „Blahoslavení, kdo Boží slovo slyší a zachovávají ho,“ (L 11,28). Mimochodem naši katoličtí sourozenci dnes čtou stejné texty a připomínají si Marii, matku našeho Pána. Můžeme docela dobře chápat, proč. Na Marii rozjímající slova pastýřů a všechno, co souvisí s jejím synem, totiž vidíme, co dokáže Boží slovo v lidském srdci. Jak je dokáže otevřít nekonečné lásce Boží!
Jeden verš evangelia věnuje sv. Lukáš Ježíšově obřízce. Jako správný žid byl chlapeček osmého dne po narození řádně obřezán a tak přijat do smlouvy Abrahamovy. Podle židovské tradice dostal při této příležitosti taky své jméno: Ježíš. Jošua. Částečně toto jméno obsahuje samo svaté jméno Hospodin, zjevené Mojžíšovi. (To je ta první slabika: „Jo“). Není to jediný Jošua v Bibli, ani první. Ale o to nejde. Důležitý je jeho význam a poselství, které přináší. Jméno Ježíš totiž zpřítomňuje celou Boží spásu od praotců, přes Mojžíše u hořícího keře, VYJITÍ z Egypta a dál… až po nebeský Jeruzalém. Hospodin, Bůh Izraele, koná spásu. Hospodin, Bůh Izraele, pomáhá. Hospodin, Bůh Izraele, je s námi.
Celý život tohoto človíčka ukazuje, jak je Hospodin s námi. Podivuhodným, tajemným, paradoxním – a zároveň mocným, dokonce tím nejmocnějším způsobem. To by nikdo jiný nevymyslel než ON.
To všechno se stalo ne proto, abychom se jen divili, ale sami se stali dětmi… Božími. Stal se nám podobným ve všem kromě hříchu, aby nás připodobnil sobě a vzal nás s sebou do Otcova domu. To všechno zpřítomňuje jméno Jošua. S tím vstupujeme do dalšího nového roku našeho života. Ať je poselství tohoto jména po všechny dny živé v našich srdcích a vede nás k radosti a naději!
Tak šťastný nový rok s Ježíšem!
Petr Šandera
Pane nebes a země, spolu s Marií, Josefem, betlémskými pastýři i všemi tvými svědky žasneme nad tvými cestami a učíme se na nich následovat tvého Syna.
