Jak vidí duchovní z naší církve budoucnost této služby, cítí se vojenský kaplan být více duchovním či vojákem nebo jak skvělé, přátelské vztahy se mohou vytvořit nejen mezi pacientem a kaplanem, ale i s personálem nemocnice. Na tyto a další otázky se pokusíme nalézt odpověď s vojenským kaplanem Davidem Tomčíkem.
Jak příhodné označení se vám zdá termín pastorace v případě kaplanské služby?
Asi je možné hovořit o pastoraci v užším a širším smyslu. Myslím, že současná doba a úkoly, před kterými církev stojí, ovlivňují obsah a rozšiřují hranice tohoto pojmu. Jsem svědkem toho, že je možné působit ve společenství vojáků, nepoužívat typické církevní metody práce, nemluvit explicitní náboženskou řečí a přesto je možné proměňovat osudy druhých, mezilidské vztahy, situace, ke kterým dochází, a celkovou atmosféru u jednotky.
A i v tomto prostředí toho lze dosáhnout bez ztráty svojí duchovenské identity a s respektem od nepraktikující většiny. Používat termín pastorace v této souvislosti tedy není špatně, ale slovo služba bude přece jen srozumitelnější pro všechny zúčastněné strany.
Kdy jste se rozhodl pro službu vojenského kaplana a jaké byly ty hlavní důvody?
Když se ozvou naše přání, neptejte se na důvody. Obvykle se nic rozumného nedovíte... Jsem z vojenské ro-diny. Můj děda, otec i strýc sloužili v armádě a já měl asi do páté třídy základní školy stejné plány navzdory představám rodičů. V době puberty a osobních revolt pro mě ovšem cokoli, co zavánělo gumáckým režimem, nepři-padalo v úvahu, a tak jsem dětské touhy úspěšně vytěsnil. V šestnácti letech na gymnáziu mě pokřtil bratr biskup Tuček a já se rozhodl pro studium teologie a duchovenskou cestu. Když za mnou ovšem v roce 2008 po deseti letech farářské služby přijel Honza Kozler, tehdejší hlavní kaplan AČR, s nabídkou možnosti služby u libereckých chemiků, tak se můj zděděný „archetyp zeleného sukna“ znovu ozval a já měl okamžitě jasno. Navíc jsem tehdy cítil, že by mi změna prospěla. Dělat něco trochu jiného a přitom zůstat knězem, to byla pro mě trefa do černého.
Je služba taková, jakou jste očekával, nebo jste byl v některých ohledech překvapen, zaskočen...?
Vlastně je taková, jakou jsem ji předpokládal, i když těch překvapení bylo zvlášť na začátku dost. Hned v základním výcviku, který svým způsobem nese rysy přechodového rituálu, jsem musel opustit roli „bratra faráře“ a byl jsem najednou žák rotmistr Tomčík a v rámci dobrých zvyklostí zacházení s bažanty na mě dost ne-uctivě řval kluk o deset let mladší. Armáda je autonomní subkultura, patří k ní zvláštní životní styl, zvyklosti a jazykový kód. Je to zvláštní svět a chvíli to trvá, než člověk nasaje ducha prostředí a zorientuje se.
Kolik má česká armáda vlastně kaplanů a z kolika církví?
V současnosti má česká armáda 35 kaplanů z jedenácti církví. Když jsem do duchovní služby před lety na-stupoval, tak se říkalo, že je to výkladní skříň ekumenismu a domnívám se, že to platí dodnes. Vojenští kaplani jsou otevřené a tolerantní osobnosti, které vždy nějak přerůstají formát typického farního služebníka. Pokud někdy přijdou na přetřes věroučné rozdíly, tak vždycky jenom v rámci kamarádského popichování a je okolo toho většinou hodně legrace.
Je primárně vojenský kaplan voják nebo duchovní? Jak to většinou cítí?
Snad to nevyzní příliš pateticky, když řeknu, že staré christologické učení o dvou přirozenostech tvoří dobrý půdorys pro pochopení těchto dvou rolí. Kaplan je voják se vším všudy a plní všechny povinnosti s tím spojené. To, aby zůstal také plně duchovním, se musí každodenně střežit s ohledem na sekulární armádní systém, který bývá čas od času v pokušení tlačit nás do úkolů, které s naší službou nijak nesouvisí. Někdy bývá náročné s velitelem vykomunikovat a stanovit hranice tak, aby se tahle role nerozplynula a naše služba se nezačala pomalu proměňovat v herezi. Je to pak totiž znát.
Děkujeme Vám za rozhovor redakce
