J 21,18-19; 2 Tm 4,6 Sebezapření Petra a obětavost Pavla

Kázání na svátek apoštolů Petra a Pavla – červen 2021

Sestry a bratři,

na den 29. června připadá svátek apoštolů Petra a Pavla. Na samém začátku křesťanství je vystoupení ústřední postavy Ježíše z Nazareta a jeho dílo spásy. Ale k počátkům křesťanství a Kristovy církve neodmyslitelně náležejí také dva muži víry – Petr a Pavel. Mají mnoho společného, ale vykazují i rozdílnosti.

Petr byl původně rybářem od Galilejského jezera, kterého Ježíš zavolal jako jednoho z prvních učedníků. Petr poznával Ježíše během jeho pozemského života a působení zcela bezprostředně. Pavel studoval u židovského učitele Gamaliela a živil se výrobou stanů. Petr viděl pozemského Ježíše, Pavel ne. Dovídal se o něm z tradice. Petr se setkal s Ježíšem po jeho vzkříšení a apoštol Pavel se s ním také osobně setkal jako s živým, vzkříšeným a oslaveným. Oba prožili proměnu a obrácení, neboť bez této vnitřní proměny není schopen člověk konat službu Kristu a jeho evangeliu. Petr byl oddaný svědek Ježíše, který mluvil bezprostředně o tom, co viděl a slyšel. Pavel byl hloubavý myslitel a spisovatel. Někdy se stalo, že se dostali do názorových střetů, zvláště když se jednalo o vztah k pohanům (Ga 2. kap.), ale oba horlivě nesli evangelium druhým lidem a dosvědčovali slovem i životem Ježíšovu jedinečnost. Hlásali jeho spásu, kterou přinesl tomuto světu. Petr se s poselstvím evangelia obracel více k židům a Pavel k pohanům (Ga 2,8). Oba také dovršili svoji službu Ježíšovi mučednickou smrtí. Podlehli násilí, které jim bylo z důvodu nenávisti, nelidskosti a fanatismu druhými způsobeno.

V Bibli o závěru jejich života podrobnosti nenacházíme, ale dovídáme se je z apokryfních spisů (Martyrium Petrovo a Martyrium Pavlovo. In: Příběhy apoštolů. Novozákonní apokryfy. II. Vyšehrad Praha 2003). Přesto v biblických čteních určených pro jejich svátek jsou obsaženy předpovědi o jejich utrpení a oběti pro Krista. V evangelním svědectví Ježíš říká Petrovi: „…když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl, až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ To řekl Ježíš, aby mu naznačil, jakou smrtí Petr zemře“ (J 21,18-19; srov. 2 Pt 1,14). A ve 2. listě Timoteovi Pavel předvídá: „Neboť již budu obětován, přišel čas mého odchodu“ (2 Tm 4,6).

Zastavme se na chvíli u výroku, který Ježíš řekl Petrovi podle svědectví Janova evangelia. „Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl, až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ Tento Ježíšův výrok má několik rovin. Tou první rovinou je, že se původně zřejmě jednalo o obecně známé přísloví o mládí a stáří. Můžeme mu porozumět tak, že v mládí je člověk svobodný, volný, nespoutaný, ale ve starším věku již zakouší omezenost, svázanost a upoutanost. V mládí může člověk svůj život plánovat svobodněji, může podnikat různé cesty, věnovat se svým zájmům, naproti tomu starší dospělý člověk je již omezován a určován různými povinnostmi – v zaměstnání, v rodině. Mladší člověk je soběstačný a nezávislý na druhých, osamostatňuje se, stává se nezávislým na svých rodičích, žije si svým životem. Ale starý člověk, zvlášť když je ještě nemocný, je odkázaný na druhé, není již soběstačný a nedokáže se postarat o sebe. Je závislým na pomoci a podpoře ze strany druhých. A nyní jak toto přísloví o samostatnosti a nesamostatnosti má vztah k Petrovi? Dostáváme se tak k další rovině výroku. Je potřeba tomuto slovu rozumět ve vztahu k předcházejícím Ježíšovým výrokům, které se týkají jeho pověření pastýřskou službou. Přijetí pastýřského úkolu a služby v církvi přináší pro člověka novou situaci. Člověk si už nemůže zcela svobodně nezávisle plánovat svůj život, ale přijímá s úkolem pastýře i svoji spoutanost a omezení pro Krista a jeho lid. V Janově evangeliu slyšíme, že „Duch vane, kam chce“ (J 3,8). Ale Duch svatý a jeho vedení znamená, že člověk se podřizuje jeho záměrům, jeho vůli. To není libovůle a nezávaznost. Služba Kristu a jeho církvi je spojena vždy s určitým sebeomezením, jak to vidíme na Petrovi.

A apoštol Pavel mluví dokonce o oběti či sebeoběti. Apoštol Pavel častokrát kázal a psal o oběti, především o oběti Ježíše Krista, která je jedinečná a přináší spásu všem věřícím. Ale současně mluví i o oběti, kterou má přinášet věřící člověk Bohu tím, že mu dává sebe k dispozici (Ř 12,1). Jedná se o každodenní trpělivé sebezapření.

Láska k Ježíšovi a jeho církvi umožňuje nést sebezapření a sebeomezení, jak je to zřejmé na Petrovi a Pavlovi. Ten, který zapřel třikrát Krista, musel se učit trvale zapírat sebe sama. Ten, který pronásledoval křesťany, nesl s nimi po svém obrácení stejný úděl pronásledovaných.

V čase závěru června a začátku července jsou před náš zrak stavěny postavy svědků z dějin církve, kteří měli stejný úděl a položili své životy pro víru. Jsou to v počátcích křesťanství Petr a Pavel, v čase středověku Mistr Jan Hus a Mistr Jeroným Pražský a na počátku novověku i nedávno připomínaní staroměstští mučedníci. V těchto statečných příkladech je ukázána jejich věrnost Kristu v posledních chvílích. Ale člověk se nenarodil jen proto, aby umřel, ale aby žil. Důležitý je právě také příklad hodnotného a smysluplného života těchto osobností víry. Apoštolové Petr a Pavel byli přesvědčivými nositeli Ježíšova dobrého poselství ve slovech, ale i ve skutcích lásky a pomoci druhým. Jsou nám proto příkladem apoštolské a pastýřské služby i v naší době. Amen.