2 Tm 3,12 Odkaz Jana Husa aneb věřit a žít jako křesťané

Kázání ke svátku M. Jana Husa v Prachaticích – červenec 2021
Texty: Ž 34,13-20; 2 Tm 3,10-17; Mt 5,10-12

Sestry a bratři, pokoj vám všem v těchto svátečních červencových dnech!

Kdybychom měli vyjádřit jedním slovem, jedním označením, kdo je Jan z Husince u Prachatic, tak by zaznívaly asi tyto odpovědi: byl Čech, Jihočech, vlastenec, kněz, kazatel, učitel, rektor, reformátor, revolucionář, kacíř...

Jan Hus byl však především křesťan. Jeho přístup k životu a ke světu byl určován křesťanskou vírou. Přesto jeho pojetí křesťanství nebylo povrchní, formální, zvykové, založené na vnějších skutečnostech a efektech. Pro něho představovalo křesťanství úzkou a náročnou cestu s Kristem, nikoli širokou a pohodlnou (Mt 7,13-14).

I on byl zprvu oslněn mocí, leskem a bohatstvím středověké církve, když se rozhodoval stát se knězem z důvodu, aby byl dobře hmotně zajištěn a mohl nosit zvláštní oděv duchovního odlišující se od běžných šatů, který by mu zajistil vážnost, pozornost a uznání. Ale prožil vnitřní přerod a obrácení od světa a jeho lákání k Ježíšovi, kterého stále více poznával z Písma svatého. Stal se skutečným křesťanem.

Označení „křesťan“, jež se vyskytuje v Novém zákoně a v řecké podobě „Christianos“, má vztah přímo k Ježíši Kristu. Je to doslova „Kristovec“. Původně to mohlo být hanlivé označení odpůrců těch, kteří vyznávali Krista, ale postupně se stalo všeobecně vžitým názvem a také dnes se hovoří o křesťanech či křesťanství jako o světovém náboženství. Označení „křesťan“ v češtině se vztahuje ke svátosti křtu. Je v něm toto slovo obsaženo. Kdo přijal křest, stává se tak křesťanem. Ale může být jen formálním křesťanem, podle jména a nikoli podle žité víry v Ježíše Krista. A o to šlo právě Husovi, aby jako kazatel Božího Slova v jasných rysech a barvách ukazoval svým posluchačům obraz živého Ježíše Krista a k němu vedl i své žáky.

Hus poznal Ježíše jako rozhodující autoritu pro středověkou církev a také pro svůj osobní život. V jednom ze svých dopisů Hus vyznává: „Kristus je živá hlava církve, tedy vyvolených Božích. On ji nejlépe a nejvýborněji řídí, on je studnice života, dary Ducha svatého ji zavlažuje jako prameny, od něj jako řeky plynou všechny milosti Ducha svatého, on je obranou bezpečnou a dostatečnou. K této hlavě se já hříšný utíkám a silnou naději mám, že mne svou pomocí potěší a ubrání i hříchů zbaví…“ (List pánům Václavovi z Dubé a Janovi z Chlumu kol. 20. června 1415 – podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 168).  Tato spjatost Jana Husa s Ježíšem z něho činila skutečného křesťana. Spjatost s Ježíšem a osobní vztah k němu činí také z nás křesťany i dnes.

Husovo křesťanství nebylo rozhodně laciné a povrchní, ale bylo spojeno s ochotou zřící se i všeho toho, co Hus svou pílí, pracovitostí a úsilím dosáhl. Stal se uznávaným učencem na pražské univerzitě, i velmi populárním kazatelem v Betlémské kapli. A to vše musel opustit, odejít do vyhnanství a jako pronásledovaný se ukrývat. Ve svém listě Mistru Křišťanovi z Prachatic, svému příteli a podporovateli píše: „Netrápím se kvůli těžkostem a pronásledování… Neboť to, co mi může ublížit, pokud ztratím světské bohatství… ztratím-li světskou přízeň a uznání, které odvádějí od Kristovy cesty? (List rektoru pražské univerzity Mistru Křišťanovi z Prachatic z roku 1412; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 100).

Kdybychom chtěli poznat Jana Husa jako člověka, jaký byl, jak jednal, tak bychom jej mohli vidět z dochovaných písemných svědectví především jako křesťana. Hus měl vysoké nároky na kněze, kteří mají být příkladem pro ostatní, na církev, v níž má panovat Kristova láska, na společnost, ve které se má uplatňovat spravedlnost, kladl vysoké požadavky na mnohé, aby jejich křesťanství nebylo pokrytectvím. Náročný byl především však na sebe. Nepovažoval se za bezchybného, zmiňoval se o svých chybách a nedostatcích, a projevoval pokoru. V jednom ze svých listů adresovaném Pražanům píše: „Také vás prosím, jestli na mně někdo viděl špatný příklad v mluvení nebo skutcích, aby se toho nedržel, ale aby za mě Pána Boha prosil, aby mi odpustil“ (List Pražanům z 10 června 1415; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 115).

Hus byl mimořádnou postavou českých i evropských dějin křesťanství. Dovršil svůj život jako mučedník pro Krista a jeho pravdu. Jeho víra byla velmi pevná a odvážná, avšak procházel těžkým vnitřním zápasem a zkouškami, jak se o tom svěřuje svým přátelům v dopisech. Měl v určitých situacích strach, ale Bůh mu dal sílu a odvahu v nejtěžších chvílích. Utrpení, kterému se nevyhnul, přijal s vědomím, že je nese pro Krista. Jeho přítel Mistr Křišťan z Prachatic ho povzbuzoval v dopise slovem žalmu 34.: „Mnoho zla doléhá na spravedlivého, Hospodin ho však ze všeho vysvobodí“ (Ž 34,20). A také z 2. listu Timoteovi, kde je řečeno: „A všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, zakusí pronásledování“ (2 Tm 3,12). Hus na to reagoval v dopise, kde píše, že „dočasné protivenství a oddělení od přátel nezlomí, neporazí a nezarmoutí, nýbrž naopak posílí, podpoří a potěší… pokud žiji zbožně v Kristu, musím trpět v jeho jménu“ (List rektoru pražské univerzity Mistru Křišťanovi z Prachatic z roku 1412; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 99-100).  

Hus byl učeným a vzdělaným člověkem, který se pohyboval v univerzitním prostředí. Přesto jeho křesťanství bylo zaměřeno do praktického života. Hus viděl hodnotu každého člověka, neboť každý člověk byl stvořen k Božímu obrazu, a Ježíš přijal na sebe naše lidství, aby je obnovil a pozvedl opět k Bohu. Ve Výkladu Desatera říká: „Bůh je naším bratrem, který na sebe vzal naše tělo a způsob života… skrze Pána Ježíše je lidství povýšeno a zhodnoceno“ (Výklad Desatera, kapitola 55; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 146). Podle Husa nespočívá důstojnost člověka v postavení a majetku, jak to vyslovuje v jednom ze svých kázání v Postile: „Lidé si více váží těch, kdo mají postavení a majetek, místo toho, aby si vážili lidství každého člověka, proto, že byl stvořen podle Boží podoby. Protože, když si vážíme lidí pro to, co mají, nevážíme si jich pro to, kým jsou“ (Postila, čtení 54; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 21). Podle Husa záleží především na kvalitě lidského života. Užívá citát církevního otce Řehoře: „Před Bohem činí důstojnější ne vysoké postavení, ale lepší život ve skutcích“ (Výklad Desatera, kapitola 65; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 24). Hus měl rád vlastní národ, rozvíjel a hájil češtinu, ale přesto nebyl předpojatý vůči lidem z jiných národů, neboť pro něho je „milejší dobrý Němec než bratr zlý“ (Výklad Desatera, kapitola 44; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 220). Zvláštní citlivost měl Hus pro to, když se někomu dělo příkoří a zastával se jich před mocnými a bohatými. Mezi lidmi se má projevovat vzájemná úcta. „Věz, že není na škodu, když si bohatí lidé váží chudých. Neboť Kristův zákon učí, aby se všichni křesťané navzájem předcházeli v úctě, to znamená, aby se spolu laskavě ctili“ (Výklad Desatera, kapitola 41; podle Knihy citátů Jana Husa. David Loula, cit. s. 164). Z jeho kázání zcela jasně a zřetelně prosvítá Ježíšova i apoštolský zásada jednat dobře s těmi, kteří s námi jednají špatné. To znamená v každodenním zápase osvědčovat svoji křesťanskou víru a nenechat se přemoci zlem, nýbrž přemáhat zlo dobrem (Ř 12,21).

Jan Hus se obrací ke všem lidem, a zvláště ke všem nám křesťanům: „Proto, věrný křesťane, hledej pravdu…“ (Výklad víry, kapitola 5). Mistr Jan Hus je významným svědkem a učitelem právě pro naši církev, která má v názvu jeho jméno. Naše církev je stručně charakterizována takto: „Církev československou husitskou tvoří křesťané…“ (Základy víry CČSH). Máme být křesťany. Máme se jimi stávat. Svoji křesťanskou víru máme osvědčovat v těžkých kritických a náročných situacích, kterými procházíme, ale máme se jako křesťané projevovat dobrem, pokojem a láskou v každodenních mezilidských vztazích. Máme věřit a žít jako křesťané. K tomu nás zavazuje i odkaz svědka pocházejícího z Husince nedaleko Prachatic.

Amen.