Ž 27,4 O jedno jsem prosil Hospodina a o to budu usilovat

Kázání k slavnosti poděkování za obnovu Betlémské kaple v Besednici – říjen 2021

Sestry a bratři,

pro tuto slavnost poděkování za obnovu Betlémské kaple v Besednici jsem zvolil žalm 27, kde se hovoří o Božím domě, o Božím stánku. Slyšíme zde: „O jedno jsem prosil Hospodina a jen o to budu usilovat, abych v domě Hospodinově směl bydlet po všechny dny, co živ budu, abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu“ (Ž 27,4).

Žalmista říká, že o jedno bude prosit a o jedno bude usilovat. Je zde spojena modlitba a lidská aktivita, lidské úsilí a jednání. Modlitba a lidské jednání nelze stavět do protikladu ve smyslu: „Budu se jen modlit a nic už nemusím dělat.“ Anebo naopak: „Mám mnoho práce, na modlitbu nemám čas.“ Nic takového. Modlitba a činnost jsou v souladu. Výstižně to vyjádřil náš první patriarcha – bratr Karel Farský: „Modlitbou má člověk pohnout sebou samým“ (CČS, s. 1). Modlitba má pohnout k činu. Někdy člověk cítí, že ze svých sil mnoho nezmůže, že na něco nestačí, že to není v jeho moci. Pak to má odevzdat v modlitbě Bohu. Ale modlitba má přece jen pohnout k aktivitě, ke které Bůh dává člověku novou sílu. Modlitba je touha našeho srdce, která s Božím povzbuzením nás má pohnout k dobrému úsilí. I chrám vzniká z lidského úsilí, práce a námahy, která je provázena modlitbou. Když je budován či obnovován kostel, sbor, kaple, je za tím mnoho modliteb i lidského úsilí. To je případ i této kaple, z jejíž obnovy se upřímně těšíme a radujeme.

Žalmista prosí a usiluje o to, aby mohl „bydlet“ v Božím domě. Věřící člověk myslí na chrám (Da 6,11), nezapomíná na něj (Ž 137,5-6). Je mu v něm milý každý kámen (Ž 112,15). Přichází do něj pravidelně a je vděčný, když do něj může přicházet i v pokročilém věku (Ž 23,6). Nachází v něm svůj domov. Zde se musí myslet na to, že pro někoho se stane kostel, respektive fara místem bydliště, jako je tomu v případě faráře nebo kostelníka. Spíše to chápejme tak, že máme mít ve sboru své duchovní zázemí, svůj domov, své místo. V Bibli kralické tento verš zní: „…abych přebýval v domě Hospodinově.“ „Přebývání“ může znamenat setrvávání, časté vyhledávání, cítit sounáležitost s určitým místem, prostorem, stavbou, ale především s lidmi, kteří tam přicházejí, setkávají se a tvoří živé společenství Kristovy církve, duchovního domu a Božího chrámu.

Žalmista sděluje, proč vyhledává chrám a chce v něm setrvávat: „abych patřil na Hospodinovu vlídnost a zpytoval jeho vůli v chrámu.“ V hebrejském textu je doslova patřit na Hospodinovu krásu, nádheru. Jistě, že křesťanské chrámy, jeruzalémský chrám i mnohé, už při pohledu na zhotovení a vybavení nám přibližují odlesk a záblesk z nebeské krásy Božího světa. Ale velmi výstižný je tam výraz „vlídnost“. Prostředí našich křesťanských kostelů, sborů a kaplí nemusí být přeplněno zlatem, stříbrem a vnějším leskem, ale má být útulné, přívětivé, vlídné. Naše sbory a modlitby mají odrážet vlídnost. Máme vytvářet příjemné zázemí pro nás i pro druhé, pro ty, kteří jsou zde „doma“ i pro příchozí. Především však samotné společenství církve, sester a bratří, má být prostorem, kde se můžeme setkávat s vlídností. A to s vlídností a přívětivostí nás lidí, která přibližuje a zpřítomňuje přívětivost a dobrotivost Boží, zakoušenou v plnosti v blízkosti Ježíše Krista.

Proč přichází žalmista do chrámu? Proč máme přicházet do sboru do kaple my? Jednak se máme zde setkávat s vlídností a pak také hledat a zkoumat Boží vůli, co Bůh po nás chce a co od nás chce. Židovský básník přeložil tento verš tak, že jde o „hloubání v chrámě.“ V každém případě je chrám prostorem, kde si můžeme ze svého života mnohé ujasnit, kde se můžeme společně zamýšlet nad Božím slovem, nad Ježíšovým životem, jednáním i jeho učením, které nám otevírá cestu k plnému životu.

Sestry a bratři,

každá obnova kostela, sboru, kaple je důvodem k díkůvzdávání a vděčnosti. V Praze vznikla ve 14. století Betlémská kaple, aby se v ní mohlo mocně rozeznít Boží slovo v českém jazyce. Dějiny této kaple jsou bohaté, vždyť v ní kázal Mistr Jan Hus i Mistr Jakoubek ze Stříbra. V průběhu let se v ní vystřídala řada dalších kazatelů. Ale pak zde kázání utichlo, lidé se v ní přestali shromažďovat, a nakonec byla zbourána. Po 2. světové válce byla znovu Betlémská kaple v Praze vybudována. Ale její vlastní smysl je v tom, aby se v ní kázalo a vykládalo Písmo a byl zpěvem chválen Bůh. Stejně tak i zdejší Betlémská kaple má svoji historii od svého počátku, kdy byla zbudována. Velký dík náleží všem, kteří tuto kapli obnovili a starají se o ni, a především těm, kteří zde tvoříte společenství víry. Ať je stále místem, kde zaznívá Boží slovo ve srozumitelné řeči dneška. Ať Boží vlídnost a požehnání je s jeho lidem v přítomnosti i budoucí době. Amen.