Ž 132,1-9.13-18 Vstupme do jeho příbytku

Kázání při bohoslužbě k 85. výročí Sboru Mistra Jakoubka ze Stříbra v Příbrami – říjen 2021 
Texty: 1Pt 2,3-6; Mt 5,14-16

Sestry a bratři,

žalm 132, který jsme z větší části četli, byl původně určený pro podzimní slavnost posvěcení chrámu v Jeruzalémě. Slova tohoto žalmu jsou vložena do úst králi Šalomounovi, když byl posvěcován jím dokončený chrám (srov. 2Pa 6,41n – Ž 132,8). Je podzim a také výročí tohoto sboru, proto je tento žalm velmi příhodný pro tuto naši dnešní slavnost.

 V žalmu je nejprve připomínáno Davidovo úsilí: „Hospodine, rozpomeň se na Davida, na všechno jeho úsilí“ (Ž 132,1). David dobyl Sión, zvolil jako místo budoucího chrámu k poctě jediného Hospodina město Jeruzalém a dal tam přenést Boží schránu – truhlu úmluvy. Král David je tedy právem považován za zakladatele jeruzalémského chrámu a jeho syn Šalomoun v jeho úsilí pokračoval a chrám vybudoval. I my se v tento den obracíme k Bohu a prosíme, aby se rozpomenul na úsilí těch, kteří tento chrám zakládali a budovali. Bůh o nich jistě ví a je mu známo jejich obětavé usilování a jejich každý dobrý a užitečný čin, kterým oslavili jeho jméno v tomto světě ve svém čase. Máme si své předky také připomínat, nezapomínat na ně a na jejich úsilí máme svou službou navazovat. Myslíme na bratry faráře, prof. Františka Kalouse a bratra Františka  Božovského, kteří sbor budovali po stránce duchovní, ale i na mnohé laiky – věřící bratry a sestry, bez jejichž úsilí by tento kostel nemohl být vybudován a otevřen a nemohl by sloužit po více než osm desetiletí svému účelu, a to i v dobách velmi těžkých. A radujeme se z toho, že tento sbor může být zázemím a duchovním domovem i dnes pro mnohé.

V žalmu slyšíme výzvu: „Vstupme do Božího příbytku“ (Ž 132,7). Tato výzva, toto pozvání zaznívá i v jiných žalmech, například v žalmu 100: „Vstupte do jeho bran s díkůvzdáním, do nádvoří jeho s chvalozpěvem“ (Ž 100, 4, srov. Ž 95,2). Věřící jsou vyzýváni, aby vstupovali s úctou do Božího příbytku a vzdávali chválu a čest Pánu nebes a země, tomu, kterého žádný chrám zbudovaný lidskýma rukama nepostihne, neboť Bůh přesahuje vše – veškerý prostor a čas (Sk 7,48). A přesto jeruzalémský chrám i tento sbor zve k němu. Výzva „vstupte“ platí i dnes. Jiná situace je, když jsme venku, když nahlížíme na nějakou budovu zpovzdálí, a jiné je to, když vstoupíme dovnitř. Je pochopitelné, že člověk může mít ostych, obavy, odstup vstoupit do neznámé budovy, neznámého prostoru. I dnes jsme zváni k Bohu, k jeho slovu, do svátostného společenství s ním. Důležité je vstupovat, být „uvnitř“, být součástí živého chrámu víry, lásky a naděje. A pro ty, kteří jsou venku a kteří míjejí tuto stavbu bez povšimnutí, máme být těmi, kteří stále trpělivě připomínají Ježíšovo pozvání. Ježíš nás stále zve: „Vstupte. Pojďte ke mně.“ Sbor má být jako nepřehlédnutelné město na hoře, které je z různých stran vidět, a jeho světlo má zářit, přitahovat a orientovat mnohé.

V případě chrámu se nejedná jen o stavbu, jakkoli je hodna našeho údivu a obdivu, ale především jde o lidi, kteří svojí vírou a úctou dávají chrámu smysl. K chrámu patří kněží, ale i celý věřící lid. Věřící jsou v žalmu nazýváni „věrní“ (Ž 132,9.16). V jiných překladech jsou označováni jako „svatí“ (Bible kralická) nebo „milosrdní“ (Heller, Beneš, Poutní písně). „Tvoji kněží – ať obléknou spravedlnost, tvoji věrní ať plesají“ (Ž 132,9). „Jeho kněžím dám za oděv spásu, jeho věrní budou zvučně plesat“ (Ž 132,16), slyšíme v žalmu. Ke starozákonní bohoslužbě náležel zvláštní vyhrazený a oddělený prostor, zvláštní zařízení jako oltáře, sedmiramenný svícen a další. A také zvláštní oděvy, které oblékali a nosili kněží, a které jsou ve Starém zákoně podrobně popsány a předepsány (Ex 28; Ex 39). Mohli tak jen přistupovat k oltáři kněží a přibližovat se ke svatému Bohu. Ale zde v žalmu se hovoří o „oblečení spravedlností“. Oděv, který je k pravé bohoslužbě potřeba, je „oblek spravedlnosti“. Ale nejde zde o spravedlnost naši, kterou dosahujeme naším domněle dokonalým a bezchybným jednáním, ale je to spravedlnost Boží, spravedlnost Krista. Bůh nás slabé a nedokonalé lidi obléká spravedlností Krista, abychom před ním mohli obstát.

Ve starozákonní době bylo zřetelné rozlišení kněží a laiků. V novozákonní době jsou však kněžími Božího lidu všichni pokřtění věřící, jak je zřejmé z listů apoštolů. Apoštol Petr vybízí, aby věřící byli všichni svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti milé Bohu pro Ježíše Krista (1Pt 2,5).

Ve středověké církvi, která se v mnohém vzdálila od prvotní církve, se prohloubil rozdíl mezi kněžími a dalšími členy Božího lidu. Bylo to viditelně vyjádřeno i při bohoslužbě, kdy z kalicha přijímali svátost večeře Páně jen kněží, ale laikům to nebylo umožněno. Proto vystoupil současník i pokračovatel Husův Mistr Jakoubek ze Stříbra s tím, že kalich je určen podle Kristových slov všem, nejen kněžím. Všichni společně tvoříme Boží lid jako bratři a sestry, za které se Ježíš obětoval a spojuje nás svou láskou.

Přeji tomuto sboru, který nese jméno Mistra Jakoubka ze Stříbra, aby byl i nadále přitahujícím místem, kam jsme zváni do Boží blízkosti v Kristu, a kam mnozí rádi přicházejí a budou přicházet pro obdarování Božím slovem, svátostmi a také povznášející hudbou. Amen.