Sk 10,40-41 Kristus byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli

1K 15,20
Velikonoční kázání na Hod Boží – Husův sbor – Praha 6 – Dejvice – duben 2022

Sestry a bratři,

zdravím vás na Hod Boží velikonoční, kdy slavíme s celým křesťanským lidem slavnost vzkříšení našeho Pána Ježíše Krista.

V Bibli je spojeno Ježíšovo vzkříšení s obrazem rána. Ranní světlo přichází po tmavé noci. Zobrazení velikonoční události v křesťanském umění pochází až z pozdější doby, neboť se jedná o událost vymykající se naší představě. Vzkříšení Kristovo se vyskytuje v umění až od 11. století, a to na Západě a v detailech je pak rozvíjeno ve středověku. Známý je například obraz od Mistra Třeboňského oltáře. Na Východě jsou zřejmé dva způsoby znázornění velikonočního tajemství – „Sestoupení do pekel“ a „Ženy u hrobu“ (Ikony Krista, s. 197).

Bez vzkříšení by nebylo plné evangelium. Utrpení Krista na kříži a jeho smrt jsou jistě důležité, neboť přinášejí odpuštění a smíření, které tolik potřebujeme. Ale jeho vzkříšení přináší nový život v Bohu. Teprve tím je velikonoční příběh Bible úplný. Kristovo vzkříšení dává nový rozměr tragice světa, jeho dějin i lidských příběhů. Teprve darovaným novým životem v Kristu se stává evangelium evangeliem a je pro nás skutečně radostným poselstvím v plnosti.

Smrt znamená upadnout v zapomenutí. Mrtví jsou zapomenutí a zapomenutí jsou mrtví. Proto nepřátelé Ježíše se ze všech sil snažili, aby byl nežádoucí galilejský prorok zapomenut. Aby lidé na něho hned nebo alespoň časem zapomenuli, aby si na jeho vystoupení, učení a působení nikdo ani nevzpomněl. To se nestalo. Ježíš je stále připomínán více než 2000 let. Ale to, že na někoho vzpomínáme a myslíme, neznamená, že žije i po své smrti, že žije věčně. Myslíme přece takto na již zesnulé významné lidi, kteří nám zanechali své dílo a své myšlenky, ale to není případ Ježíše. Vždyť Ježíš byl vzkříšen jako první z těch, kdo zesnuli, jak připomíná nám křesťanům apoštol Pavel (1 K 15,20). Ježíš je živý u Boha. Nevrátil se do tohoto života zpět jen na nějakou dobu. Vzkříšení není zázračné prodloužení pozemského života, který stejně jednou skončí. Ale on vstoupil do nebeského a věčného života. Vyjádřeno biblickou řečí „vystoupil k svému Otci“ (J 20,17).

Shrnutí poselství křesťanských Velikonoc je obsaženo i v kázání apoštola Petra, jak je zapsáno v knize Skutky apoštolů: „Bůh jej však vzkřísil třetího dne a dal mu zjevit se – nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil“ (Sk 10,40-41a).

Zde je řečeno, že se Ježíš dal poznat jen někomu – svým svědkům. Když pozorně procházíme v Novém zákoně svědectví o vzkříšení, či setkání se Vzkříšeným, tak se nám sestavuje tento obraz: Nejprve k tajemství velikonočního rána přicházejí a dostávají se ženy. Janovo evangelium zdůrazňuje význam svědectví Marie z Magdaly. U Lukáše a dalších evangelistů jsou uváděny i jiné ženy. Také v Lukášově evangeliu je uvedena na prvním místě Marie z Magdaly (L 24,10). Pak těmi dalšími, kterým se otevírá tajemství prázdného hrobu, jsou učedníci. Na prvním místě je to Petr, který běžel k hrobu, když se dověděl, že tam Ježíšovo tělo není (L 24,12). V Janově evangeliu je uveden i učedník Jan (J 20,4). Co je na těchto příbězích důležité, že ti všichni měli k Ježíšovi osobní vztah za jeho pozemského života, jako Marie z Magdaly, tak i Petr nebo Jan a další. Důležitý je právě osobní vztah k Ježíšovi, který je předpokladem k tomu, aby Bůh dal nahlédnout do tajemství Velikonoc a spatřit za křížem světlo Ježíšova vzkříšení. Nepřátelé Ježíše a ti, kteří jsou jen lhostejnými diváky, spatřují jenom kříž. Ale oni neporozumí jeho skutečnému smyslu. Neboť ke kříži patří i jas vzkříšení a obětí lásky se vstupuje do života.

Jestliže se vítězný a živý Ježíš dal poznat sám svědkům, tak to znamená, že vstoupil do jejich života. Právě na svědcích a jejich životě lze rozpoznat, že Ježíš byl vzkříšen, ať již to byl Petr nebo později Pavel a mnozí další. A právě tak Ježíš vstupuje i do našich životních příběhů. A často to činí velmi nenápadně. A my ho zpočátku ani nepoznáváme a nevíme, že je to on, jako tomu bylo v případě Marie z Magdaly. A také v případě učedníků jdoucích do Emauz. Přemýšlíme-li o velikonočním tajemství, tak je zde ještě jedna významná skutečnost víry. Tou je, že Ježíšovým vzkříšeným tělem je jeho církev, která je v tomto světě (Ko 1,18). Ježíš je živý ve své církvi, která jedná podle jeho odkazu, jedná podle jeho slova a žije z jeho Ducha. Vždyť Ježíš řekl svým apoštolům a svědkům: „a učte je všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,20). A také: „to čiňte na mou památku“ (L 22,19). Ježíš je tam, kde přijímáme jeho oběť ve svátosti večeře Páně a žijeme podle jeho slova. Jde o to, aby živý Kristus neupadal naší malou vírou a lhostejností do zapomnění, ale abychom jako církev byli skutečně jeho živým tělem, otevřeni vždy nové naději a spoléhajícími na Boží moc a sílu jeho lásky navzdory všemu. Abychom šířili jeho učení, sloužili svátostmi a konali službu lásky podle jeho příkladu.

Sestry a bratři, kéž můžeme být posíleni vírou z velikonočního evangelia. Kéž se nám toto tajemství vzkříšení a nového života v Kristu otevírá, jako těm, kteří mají k němu věrný vztah lásky. Ať je i na svědectví našeho života rozpoznáván druhými Ježíšův život. Kéž i naše církev se stále stává součástí živého Kristova těla a žijeme jeho Duchem mírnosti, soucitu a pokoje. Amen.