Gn 48,8-20 Jákob žehná Josefovi a jeho synům

Kázání ke vzpomínce na patriarchy CČSH – červen 2022

Sestry a bratři,

v červnu konáme každoročně vzpomínku na patriarchy naší církve. Tuto tradici jsem nenavrhl, ale převzal jsem ji a držím ji. Vzpomínku na patriarchy bych letos chtěl spojit i s ještě hlubším pohledem do dějin Božího lidu a zaměřit náš pohled na starozákonní praotce, na patriarchy izraelského lidu – Abrahama, Izáka a Jákoba. K nim se řadí též patriarcha Josef, který je také důležitou postavou v dějinách Božího lidu s pozoruhodnými příběhy, které jsou zachyceny v závěrečné části knihy Genesis. Z této knihy jsem vybral příběh, ve kterém vystupuje i jeho otec Jákob, zvaný též Izrael, a Josefovi dva synové.

Středem události ze 48. kapitoly knihy Genesis je požehnání. Vždyť požehnání je důležitým tématem celé této knihy. Bůh žehná a člověk je příjemcem tohoto Božího požehnání. Touha člověka po požehnání znamená úsilí získat si Boží přízeň, být vybaven zvláštní silou a mít ve svém počínání zdar. Mít Boží požehnání a přízeň je naší touhou v církvi a také my máme být nositeli požehnání pro druhé.

V příbězích o praotcích je důležité, že patriarchové tvoří souvislou na sebe navazující řadu, která je rodového charakteru, ale i duchovního rázu. Tato návaznost je zřejmá i při rozmanitosti jednotlivých osobností. Tato kontinuita, souvislost, trvalá spojitost se projevuje trojím způsobem. Za prvé v požehnání, za druhé ve vyznávání víry a za třetí v zaslíbení toho, co se vztahuje k budoucnosti.

Nositelem požehnání byl nejprve Abraham (Gn 12,2-3). Po smrti Abrahama se projevovalo požehnání v životě Izáka (Gn 25,11). Izák pak předal požehnání Jákobovi, i když prvorozeným byl Ezau (Gn 27). Jákob předává požehnání Josefovi a jeho dvěma synům. Je důležité uvést, že nejen muži, ale i ženy jsou nositelkami požehnání.

Ten, kdo je nositelem požehnání, často prochází různými zkouškami a nástrahami, ale přesto jej Bůh nakonec provede vším tím k dobrému.

Gestem požehnání je položení rukou na hlavu toho, kdo požehnání přijímá. Případně i vztažené ruce směrem k němu, kdy ruce jsou pozvednuty do výše ramen. Žehnání pravou rukou mělo zvláštní důležitost. Součástí úkonu žehnání je slovní formulace. V knize Genesis se nacházejí různé žehnací formulace plné obrazů, které vyjadřují hojnost, přízeň a dobro. Žehnací formule najdeme i v dalších knihách Starého zákona, například v žalmech. Kněžské požehnání je v knize Numeri (Nu 6,22-27). Těmito slovy tzv. áronského požehnání mohl žehnat jen kněz. V naší bohoslužbě je obsaženo v závěru požehnání, které nám předal patriarcha Karel Farský: „Požehnání všemohoucího Boha Otce…nechť sestoupí na nás a zůstane nám i budoucím.“ Jako bylo požehnání s našimi otci, zakoušíme jeho dotek i my a také toužíme po tom, aby Boží požehnání provázelo naši církev i v budoucích dobách a v budoucích pokoleních.

To druhé je návaznost na vyznání patriarchů. Když se soustředíme na obsahovou stránku Jákobova požehnání, tak je zřejmé, že se jedná o velkolepé a slavnostní vyznání víry. Patriarchové věřili v jediného Boha Hospodina. Byli nositeli této víry uprostřed světa, který se vyznačoval různými pohanskými pověrami a praktikami a zřetelně se v něm projevoval kult moci a zbožštění neomezených vládců. Bůh je v požehnání daném Josefovi a jeho synům označován tituly jako „Pastýř“, jako „Anděl“ a jako „Vykupitel“. Bůh je charakterizován jako Pastýř, který věřící vodí, jak to známe z žalmu 23 (Ž 23,1). Výraz „Anděl“ někteří překládají jako „Král“. A Vykupitel (hebr. goel) je označením Hospodina i u proroka Izajáše (Iz 41,14; Iz 48,17; Iz 49,7.26) a vyskytuje se i na dalších místech Bible (Ž 78,35; Jb 19,25). Je to tedy tentýž Bůh, ve kterého věřili patriarchové. Doba se proměňuje, dějiny kráčejí neustále dál a odehrávají se nové události, ale víra v Boha je stále stejnou jistotou života. Je to víra a vyznání církve, ale i osobní víra a vyznání patriarchů.

Třetí návaznost a trvalá spojitost v řadě patriarchů spočívá ve sdílené a předávané naději. Bibličtí patriarchové Jákob a Josef sdíleli naději, že se budou Izraelci opět moci vrátit do země, kterou jim Bůh slíbil (Gn 48,21). Tuto darovanou zemi vyhlíželi a tuto naději předávali budoucím generacím. Sdílet kontinuitu s patriarchy znamená nejen ohlížet se do minulosti a připomínat si Boží vedení a milost v různých dřívějších situacích, kterými jsme jako jednotlivci i jako církev procházeli, ale významný je pohled dopředu. Výhled starozákonního lidu je spojován s konkrétní zemí, oplývající hojností. Výhled lidu nové smlouvy znamená mít zrak otevřen pro budoucí Boží království, pro Kristovu vládu v úplnosti, která spočívá v duchovních hodnotách spravedlnosti, pokoje a radosti (Ř 14,17).

Bibličtí starozákonní patriarchové byli nositeli požehnání, vyznání víry a zaslíbení. Totéž můžeme vztahovat i na naše zesnulé patriarchy, kteří tvoří dějinnou kontinuitu Církve československé husitské. I oni toužili po Božím požehnání, po Boží přízni pro svou církev a také zastávali víru v jediného Boha, biblického Boha, který se nám plně dává poznávat v Ježíšovi. Oni toužili také po dobré budoucnosti, kterou Bůh zaslíbil svému lidu jako Kristovo království v plnosti. Kéž na ně můžeme navazovat a toužíme po Božím požehnání, zřetelněji projevujeme a vyznáváme svoji víru a jsme lidmi naděje, kteří hledí do budoucnosti povzbuzováni Kristovým zaslíbením: „Neboj se malé stádce, neboť vašemu Otci se zalíbilo dát vám království“ (L 12,32). Amen.