Joel 2,12-18 Výzva k návratu k Bohu celým srdcem

Kázání na popeleční středu při studentské bohoslužbě v Husově sboru v Praze 10 – Vinohradech – únor 2023

Sestry a bratři,

na začátku postního období k nám zaznívá výzva proroka Joela: „Navraťte se ke mně celým srdcem“ (Jl 2,12). V tomto prorockém starozákonním slově se jedná o skutečný půst, s tím vším, co k pravému postu patří. Výzva proroka Joela má časové souvislosti, má zřejmé adresáty, vyjadřuje, co má být obsahem pokání, i to, co je jeho cílem – setkání s Bohem, který je „milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný“.

Naléhavost prorokovy výzvy k pokání je dána časovými okolnostmi, dobou, kterou Izrael tehdy prožíval. Na jedné straně je zde ohrožení země ekologickou katastrofou a zkázou, která je před tím prorokem popisována (1. kapitola). Na druhé straně je ohrožením vpád nepřítele, který také za sebou zanechává spoušť (2. kapitola).

Takové neblahé události a ohrožení zkouškami a zkázou mohou být zřetelným důvodem k tomu, aby izraelský lid bral vážně prorokovo volání k pokání a proměně sebe a svého srdce a nitra s nadějí, že pak i to všechno vnější bude proměněno k lepšímu. Mohli bychom říci, že právě takové zcela nepříznivé vnější okolnosti a celková hluboká krize se staly umocněním prorokovy výzvy k pokání a ke změně. Jenomže, ať je jakákoli doba – příznivá či nepříznivá, je člověk i celý lid vyzýván k pokání, k proměně svého srdce a života a k návratu k Bohu, od kterého se vzdálil. Právě i v té nejpříznivější době po všech stránkách, může být člověk i lid nejvíce Bohu vzdálen. V době blahobytu a všeobecné prosperity a úspěšnosti plýtváme, ničeho si nevážíme, můžeme se i cítit tak, že všechno máme ve svých rukou, stáváme se sebevědomými, zaměřujeme se na to, co je povrchní, vnější a na Boha můžeme snadno zapomenout. Jak je to vyjádřeno v knize Deuteronomium: „Neříkej si v srdci: „Tohoto blahobytu jsem se domohl svou silou a zdatností svých rukou“. Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť k nabytí blahobytu ti dává sílu on“ (Dt 8,17-18).

Právě v kritických dobách si více uvědomujeme, že vše nezáleží na nás. Člověk v čase nejistoty a celkového ohrožení může začít hledat duchovní oporu a jistotu, která se neopírá o vnější nejisté věci. I čas našeho postu, ten letošní, ale již ty předcházející od roku 2020, je takovým kritickým časem. Každý z nás nějakým způsobem musí přehodnocovat svůj život a styl. Musíme jednat úsporněji, více si umět věci odříci. A někteří lidé žijí neustále v postním období a jejich život je poznamenán nepříznivými přírodními podmínkami a válečnými událostmi.

Výzva k pokání z úst proroka Joela má své adresáty. Je jím celek lidu, sbor, celé shromáždění. Prorok však oslovuje zvláště kněze. Kněží zaujímají v lidu zvláštní místo. Jsou označováni jako „služebníci Hospodinovi“. Kněží mají být druhým příkladem i v upřímném pokání. Výstižně to vyjadřuje Komenský ve Všenápravě: „Nechť tedy kněží učí nejen slovem, ale také, a o to více a mocněji, svým životem. Nechť učí, i když mlčí, nechť jsou vzorem, i když nic nedělají, aby se totiž z jejich příkladu mohli učit jiní. Když mají tedy napravovat jiné, nechť začnou s nápravou u sebe samých a napravují dříve život než učení“ (Obecná porada III. s. 398).

Zváni jsou Joelem k pokání „starci“, „starší“ lidé z nejstarší generace. Čím je člověk starší, tím získává životní zkušenosti, ale také může hromadit různé chyby, omyly a selhání a nosí si to vše v sobě jako tíži. Proto člověk i ve svém pokročilém věku potřebuje vnitřní proměnu svého srdce. Ale hřích zasahuje i mladou generaci. Dokonce jsou do kajícího shromáždění zváni i ty nejmenší a právě narozené děti. V Bibli kralické jsou označeni jako „maličcí“. Střední generaci zastupují „ženich“ a „nevěsta“, i oni jsou pozváni k tomu, aby se vnitřně duchovně proměňovali, neboť ani nejkrásnější mezilidské vztahy nejsou ušetřeny krizí a problémům. Adresáty výzvy proroka Joele jsme my všichni. Není člověka, který by pokání nepotřeboval.

Na starozákonním svědectví vidíme, co je obsahem pokání. Jednak se zde setkáváme s viditelnými projevy – týká se zvláštního oděvu – v židovství jsou to roucha bílé barvy (Iz 1,18), či gesta – roztržení oděvu, dobrovolné hladovění, prosebné modlitby naplněné nářkem, lítostí a pláčem. Ale u proroka Joela je zřejmé, že tyto vnější projevy nic neznamenají, pokud není půst a pokání záležitostí našeho srdce. Půst se má týkat „celého srdce“. Žádný postní oblek nepomůže, pokud pod ním není srdce člověka, který si na sobě nezakládá, který se dokáže v pokoře sklonit a své srdce obrazně řečeno „roztrhnout“ ve smyslu otevřít je Bohu, odkrýt mu v upřímnosti své nitro. O tomto vnitřním postu, který se týká našeho srdce a nitra, hovoří i Ježíš ve svém kázání na hoře. Jeho pohled na půst a jeho pochopení souzní s prorockou zvěstí Joela, že jde především o návrat k Bohu „celým srdcem.“

A v tomto je také i cíl postu, jak o tom hovoří prorok Joel. Půst je návratem tam, odkud pocházíme a odkud jsme se svévolností vzdálili. Pocházíme z Boží lásky a k ní se máme opět navracet. Prorok Joel lidu odkrývá Boží vlastnosti. „Navraťte se k Hospodinu, svému Bohu, neboť je milostivý a plný slitování, shovívavý a nejvýš milosrdný“. Připomíná to tzv. Třináct Božích atributů (viz Ex 34,5-7; Nu 14,2.4; Nu 14,19-20), které uváděl Mojžíš, když úpěnlivě prosil za dopuštění lidu, který se provinil.

Tyto své jedinečné, úžasné a nepochopitelné vlastnosti v plnosti nám otvírá a dává poznat Bůh ve svém Synu Ježíši Kristu.

Výzva k pokání není jen povrchní kazatelská fráze, ale jemný dotek Ježíšovy lásky a slitování. Kéž to smíme zakoušet během naší cesty postním časem.
Amen.