Předem se omlouvám všem, které tento nadpis nějakým způsobem pohoršil, ale již pořadí slov jasně naznačuje, že tentokrát to nebude o tom, jak se Jára Cimrman zasloužil o vznik a formování našeho církevního společenství (tady odkazuji především na základní badatelské dílo husitské cimrmanologie z pera našeho předního brněnského odborníka Mgr. Miroslava Kubíčka, Cm.D.), ale naopak o tom, jak se naše církev podílela na vzniku tohoto podivuhodného fenoménu.
Postavu zneuznaného českého génia Járy Cimrmana máme spojenou především s autorskou dvojicí Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka. Ten první jmenovaný (již zesnulý) autor, herec a režisér Ladislav Smoljak pak byl zase v určitém čase úzce spjat s naší církví, konkrétně s nuselskou jednotou mládeže, v níž po odchodu mého tatínka Bohumila Kláska do základní vojenské služby zaujal místo předsedy. Jednoty mládeže za války i po válce byly kromě jiného i místem činorodého kulturního života, tatínek vzpomínal např. na to, že pro nuselskou jednotu napsal hudební skladatel Zdeněk Lukáš jednoaktovou operu „Cink“ odehrávající se v noční tramvaji (propojenost s pozdějším „Půlnočním trolejbusem“ Bulata Okudžavy není zatím doložena). Mládež tuto operu nastudovala a několikrát s ní vystoupila. Ovšem nejen že na půdě církevní mládeže Ladislav Smoljak začal rozvíjet svůj režisérský, dramatický a literární talent, osobně jsem přesvědčen o tom, že tady se začala formovat i mnohá témata pozdějších cimrmanovských seminářů a divadelních her.
Výzvu Českého zápasu k sepsání tohoto článku jsem nakonec přijal především proto, abych i vás, vážení čtenáři, požádal o pomoc při dohledání všech těch motivů, které se nacházejí v seminářích a hrách Divadla Járy Cimrmana a které nejspíš mají původ právě v prostředí a v tradici naší církve.
Rád vám k tomu poskytnu alespoň základní, doslova „rámcovou“ inspiraci. Jak nejspíš víte, rámec tvorby tohoto divadla otevírají dvě hry, které ještě psali Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak každý sám.
První uvedenou hrou byl Svěrákův „Akt“ a druhou, zkoušenou souběžně s touto první, pak Smoljakovo „Vyšetřování ztráty třídní knihy“. A tady musím přiznat, že to není můj vlastní objev, ale bystrý postřeh mé dcery Františky, která se při studiu teologie mnohem pečlivěji než já věnovala dílu Karla Farského. Její zjištění, že proces vyšetřování ztráty třídní knihy z této známé hry má tolik shodných rysů s Farského popisem vyšetřování toho, kdo ze studentů se smál nedokonalé češtině arcibiskupa Huyna, že tato shoda nemůže být zcela náhodná. Kromě jiného to samozřejmě svědčí o tom, že někdejší jednoty mládeže se věnovaly i církevní historii a kořenům, z nichž jsme vyrostli. A samozřejmě dál z nich rosteme, i když jisté zrání je tu snad patrné. Přestali jsme se tolik smát cizím a vystačili si s vlastními. Se současným bratrem patriarchou občas vzpomeneme na svůj nezadržitelný smích ve vážných chvílích duchovenských synod vedených bratrem biskupem Tučkem v jídelně pionýrského tábora Cidlina nedaleko Jičína. Ale na každého jednou dojde a doufám, že jsme se posunuli ještě o kousek dál a život i naši bratři a sestry v církvi nás naučili zasmát se i sobě samým.
Rámec tvorby Divadla Járy Cimrmana pak uzavírá divadelní hra „České nebe“. Ta je sice společným dílem Ladislava Smoljaka a Zdeňka Svěráka, ale věřím, že Smoljakův specifický přínos spočívá právě ve světeckém (i svědeckém) nebeském obsazení. Katolíci by samozřejmě brali svatého Václava (a nejspíš by přidali i další české světce), ale s Husem a Komenským by nejspíš ještě někteří měli potíž. Evangelíci – ti by zase brali Husa a Komenského, ale Václava by už asi tolik nemuseli. Shoda s liturgickým kalendáriem naší církve je tedy opět více než patrná, ač někteří naši odborníci na liturgii varují, abychom to s tou otevřeností „našeho“ nebe zase nepřehnali.
Tak tolik jen pár rámcových inspirací a opravdu okrajových poznámek k pramenům tvorby Divadla Járy Cimrmana nacházejícím se v našem církevním povodí. A samozřejmě se moc těším na vaše vlastní objevy a jejich sdílení!
Štěpán Klásek
Foto: Ze 4. ročníku setkání cimrmanologů Církve československé husitské a jejich přátel v Husově sboru v Havlíčkově Brodě dne 30. 9. 2017.
