„Strakatý kabát dejte mi a volnost pravdu říct, a vyléčím skrz naskrz tělo zkaženého světa, bude-li trpělivě brát můj lék.“ William Shakespeare, Jak se vám líbí
Tento výrok sice v podstatě nemá nic společného s křesťanským humorem, přesto se ale domnívám, že zde své místo má – cosi důležitého vypráví o úloze humoru a smíchu v tomto lidském světě. A právě to má určitě co říct i našemu křesťanskému prostředí.
Profesor Josef Petr Ondok napsal ve své knížce Bereme smích vážně? tato slova: „Je pro křesťany skutečně důležité vědět, zda se Kristus smál a zda měl smysl pro humor? Domnívám se, že pro mnohé z nich to důležité je. Především pro ty, kteří lidský fenomén smíchu chápou jako něco nepostradatelného, co je obsaženo v samotném pojmu být člověkem. Jako něco, co patří integrálně k jeho duchovní fyziognomii, bez čeho by člověk nebyl a nemohl být plně fyziognomií.“
Z mého pohledu vzato, kdyby byla křesťanská víra a humor pojmy naprosto neslučitelnými, ba protichůdnými, mám obavu, že bych jen těžko mohl takovou víru přijmout. Sice i v křesťanské církvi snahy odmítat humor byly (je to od „ďábla“!), ale je z mnohých zkušeností známou věcí, že smíchu a humoru se bojí především totalitní režimy, právo na smích je jim velmi podezřelé a tím pádem potlačované. Ano, určitě my starší máme v paměti onen „historický optimismus dělnické třídy“...
A tak jsem přesvědčen, že skutečný, spontánní humor své místo v křesťanství nejenom má, ale je i naprosto nezbytný. Sám jsem před lety k jakési příležitosti sepsal malou přednášku na téma „Humor v Bibli“. On tam totiž opravdu je, ale je samozřejmě velice jemný, nenápadný, tak trochu podobný tomu známému „anglickému humoru“, ne-li ještě jemnější. Například: „A Hospodin za ním zavřel,“ čteme, když Noe s celou rodinou a se všemi zvířaty nastoupili do archy...
Já se opravdu domnívám, že Hospodin, Bůh, má smysl pro humor. Ostatně odkud bychom jej mohli mít my lidé, než od něho? Pravda, existuje také odvrácená podoba smíchu: zlomyslný a zlý úšklebek, smích, který chce záměrně ublížit, způsobit bolest. Ale za to nemůže ani humor, ani smích o sobě, Bůh už vůbec ne...
Já jsem velice rád, že ani v naší církvi smysl pro humor nezašel na úbytě, že žije a je přítomen. Když jsme před lety jeli do Hradce Králové k první instalaci biskupa Pavla Pechance, bylo to v roce 2013, tak jsme si s Petrem Šanderou uvědomili, že k nedávnému devadesátiletému výročí naší církve byla sice vydána řada publikací a sborníků, ale zcela pominuta byla jedna velmi podstatná skutečnost: a sice jakou roli pro vznik a další vývoj naší církve hrál český génius Jára Cimrman. A rozhodli jsme se po tom pátrat a tuto vážnou mezeru zaplnit. A podařilo se!
Oslovili jsme především našeho nejpřednějšího cimrmanologa, totiž tehdy právě končícího biskupa Štěpána Kláska, který se hned
s vervou pustil do díla. Výsledkem pak byla řada cimrmanologických symposií, v jejichž rámci jsme se snažili tuto věc ozřejmit. Je nám pouze líto, že vše mohlo být pouze interní záležitostí v rámci naší církve. Když jsme totiž pojali snahu veřejně prezentovat výsledky našeho bádání, obrátili jsme se na pana Zdeňka Svěráka s prosbou, zda by toto bylo možné. Napsal nám velice krásný dopis, že ale velice lituje, možné to není, protože autorská práva jsou neúprosná a vztahují se dokonce i na samotné jméno Jára Cimrman. Takže to, žel, může zůstat pouze mezi námi...
A přitom jsme objevili skutečné perly: Například Štěpán Klásek objevil, že hlavním inspirátorem, který ovlivnil nám tak známé dílo Františka Bílka, byl sochař a malíř Metoděj Žloutek, což ale byl ve skutečnosti umělecký pseudonym Járy Cimrmana. Anebo zjistil, že ve třetí sloce písně 112, „Tvá církev chce ti díky vzdát“, nebyla původně slova „...ať plamen víry zahoří zas tam, kde Hus a Táboři...“, ale stálo zde „tam, kde Husa táboří“, protože šlo o doklad mládežnického hnutí Husa, které Cimrman postavil vedle známého Sokola a Orla. (Bratr patriarcha, který byl vždy nadšeným příznivcem našich cimrmanovských symposií, přiznává, že od té doby má s písní 112 značné problémy, neboť vždy, když ji zpívá, má co dělat, aby se nerozesmál nahlas.) Přínosně se do našeho bádání zapojil například básník a spisovatel Vašek Žďárský, ale také ženy přinesly svůj díl, především Eva Buttová a Pavla Roupcová. Já sám jsem z archívů zjistil, že vzhledem k tomu, že Liptákov byl obcí kousek od Škodějova, tak se malý Karlík Farských s Járou Cimrmanem kamarádili a hráli spolu „špačka“. Takže shrnuto a podtrženo: Humor do křesťanské církve a křesťanské víry patří, o tom jsem bytostně přesvědčen. Domnívat se, že křesťanství musí být především vážné, že vážnost je jednou ze základních křesťanských ctností, je veliké nedorozumění a hlavně veliká hloupost.
Á propos, co na závěr tuhle?:
To se jednou sešli Mojžíš, Ježíš a starý pán na golfu. Jako první pálil Mojžíš. Jenomže nešťastnou náhodou míček vletěl rovnou do malého jezírka na golfovém hřišti. Mojžíše to vůbec nevyvedlo z rovnováhy, prostě jen přišel k jezírku, vztáhl nad ně golfovou hůl, voda se rozestoupila a Mojžíš suchou nohou přešel k míčku a odpálil jej směrem k jamce. Pak pálil Ježíš. A míček opět do vody. Ježíš nehnul brvou, přešel po hladině až nad míček, holí jej vylovil a odpálil směrem k jamce. Jako poslední pálil ten starý pán. A jako z udělání, opět do vody. Jenomže! Když už byl těsně nad hladinou, vynořila se ryba a chytila jej do tlamičky. Ovšem právě v tom okamžiku se snesl shůry dravý pták a uchopil ji do drápů. Ale jak se s ní vznesl, ryba se samozřejmě lekla, otevřela tlamičku a míček spadl přímo do jamky. Ježíš se obrátil na starého pána a velice otráveně řekl: „Ty, tati, jestli budeš vždycky takhle šidit, tak s tebou už opravdu nehrajeme.“ A to je vše. Amen.
Miroslav Kubíček
Autorka kresby: Jana Wienerová
